Jsou chvíle, kdy mě začínají bolet oči z nekonečné arménské krásy .
Chvíle, kdy jakoby mě začínalo bolet za krkem z těch nekončících hor.
Chvíle, kdy mi připadá, že nemám a ani nemůžu mít dost velké srdce pro všechny tady kolem..
Znovu balíme stan, spacák a lavaš a vydáváme se do Dilijanského národního parku. Do parku, který má ve znaku medvěda a v popisu vlky, hady a nádherné lesy a hory.
Ptáme se prvního řidiče, jak se dostaneme na nádraží, odkud jedou mašutky do Dilijanu. „Ja neznaju, ale sedajte děvušky“. Projíždíme celý Jerevan a u každé mašutky řidič zastavuje a přes cigaretu na rtech se ptá ostatních, jak se tam dostaneme.
Asi. Rozumíme jenom „nádraží“.
Plynnou angličtinou si s námi chce povídat mladá arménka, která sedí vedle nás na sedadle. Píšeme si už tisící telefonní číslo a e-mail. Chce nás doprovázet celé tři dny. Na chvíli jsem ráda, že máme stan jenom pro dva. Trochu mě to mrzí, ale jakoby moje srdce začínalo být až moc plné.
S kloboukem na hlavě vybavené
děsivě nepodrobnou mapou se pouštíme do hor. Se smíchem se bráníme řidičům, kteří nás chtějí popovézt a ohromujeme je arménskou větou, že
chceme jít pěšky.
Po cestě nás objímá a na tváře líbá pán, kterému jsme daly pár drobných. Za podobných pár drobných večeříme jehněčí steaky a grilovanou rybu.
Nad malým jezerem v horách hledáme místo na stan. Začíná strašlivě pršet a nám moknou všechny věci, které máme s sebou. Vadí nám to jenom chvíli.
Po ranním silném arménském kafi za 10 korun se pouštíme bahnitou stezkou do lesa. Za celé dopoledne se ztrácíme jen třikrát. Po třetí nám dojde, že všechny cesty v lese jsou značené stejnou barvou. Klub Českých turistů na vás. Ach jo.
Spíš obrovskou náhodou než rozumem se nakonec vymotáme z lesa a vycházíme na obrovskou louku plnou kobilek, vlaštovek a suchého sena.
Sedíme na pichlavé trávě opřené o těžké baťohy a pozorujme nebe.
Nad hlavou nám létají dva orli.
Jsem zpoceně šťastná. Tak šťastná, že nevím, co psát.
Mezi kupkami sena potkáváme pasáčka krav. V gumovkách, s mp3kou v uších a kostkovanou košilí působí spíš jako komparzista ve filmu, který má přestávku před další klapkou. Plynnou arménštinou nám popisuje, kudy máme jít. Podobně plynnými pohyby rukou a nohou nám ukazuje, kde má dům on a kde je klášter.
Když si dává ruce nad hlavu a spojuje špičky prstů, aby naznačil střechu, vypadá jako trpaslík. Jako neskutečně krásný trpaslík se stádem krav a telátek, který žužlá stéblo trávy uprostřed nekonečných hor a luk.
Přeju si mít obrovskou paměť, do které bych všechny jeho pohyby a grimasy dokázala uložit.
Po 4 hodinové tůře se nám konečně otvírá pohled do údolí. Domky rozeseté uprostřed lesa a malých pastvin. Střecha kláštera pod šedivou skálou porostlou fialovým vřesem a myšími kožíšky. Za starým náklaďákem hýká oslice s malým oslem a z dřevěného balkónu plného pověšených prostěradel a barevných triček nás zdraví starý pán.
Scházíme po rozbité uličce plné kamenů, bláta a spadlých švestek až na dno údolí ke Goshavanskému klášteru. Kolem běhají slepice a špinaví pastevečtí psí. Před námi pomalou houpavou chůzí jede pán na koni. Na každé straně sedla má dva velké plné plátěné pytle. Pere se ve mně touha pomalu jít ve stínu koně a kláštera a užívat si ten tak strašně neuvěřitelný pohled a úzkost, že se mi nepovede si tenhle obrázek přesně zapamatovat.
Po stranách mechového stropu kláštera jsou hnízda vlaštovek, které rozbitým mozaikovým oknem přilétají dovnitř. Před vchodem prodává stará paní vlněné oslíky a křížky a granátová jablka na řetízcích. Vedle na stole hrají Arménci karty.
Slunečník od Coca Coly je příliš daleko na to, aby byl od oslíků, vlaštovek a paní vidět.
Jsem ráda.
Stejně ráda jako, že k tomuhle klášteru nejezdí plné autobusy a není před ním restaurace s hranolkama a Red Bullem.
Tak strašně ráda, že hlavní cesta, která vede do vesnice je moc rozbitá na to, aby po ní přijížděli černé mercedesy. A tak ráda, že lesní cesta z druhé strany je dostatečně špatně značená a dlouhá na to, aby po ní chodily zástupy turistů.
Večer se vracíme od kláštera zpátky do hor, abychom našli místo na stan. Louka je plná voňavých fialových bodláků, uschlého vřesu, mravenců a malých žlutých kvítků. Jíme dva dny zmačkaný lavaš a sušené maso, povídáme si s pasáčkem krav a sušíme promočené věci ze včerejší noci. Zve nás na noc k sobě domů a nechápe, proč se nám líbí tady, na louce ze které nám pohled na celou vesnici, klášter a přivázaná telátka na zahradách zakrývá jen pár zkroucených uschlých stromů.
Ráno se nám cestou z vesnice povede stopnout pravděpodobně jediné auto, které tu za celý den jede. Starý arménec se na nás usmívá a mlčí. Krásně mlčí.
Z Dilijanu znovu stopujeme, abychom se dostaly kousek blíž dvěma rozpadlým klášterům nad městem. Za první svezení dostáváme ruské čokoládové bonbóny a za další mentolové žvýkačky.
Na tak strašně špatně značených lesních cestičkách objevíme oba kláštery vlastně omylem.
Uprostřed mokrého lesa se krčí zřícenina z obrovských kamenů s vytesanými arménskými kříži, které jsou porostlé mechem a malými stromky .
Za rozpadlým vchodem nás skoro až k zemi srazí vzduch plný studené plísně, rozteklého vosku svíček a těžko popsatelné vůně. - Může takhle vonět Bůh..? - Na zemi jsou velké kusy polámaných kamenů ze stěn a oltáře a voda, která sem kape z děravé střechy. Malými okny svítí do tmavých rohů slunce a fouká teplý vítr.
Ke spoustě starých ohořelých svíček na zčernalém kříži u oltáře přidáváme 2 naše. Mince za ně se nechávají hned vedle oltáře.
Na starých kamenných křížích venku se vyhřívají ještěrky.
Unavené sestupujeme do Dilijanu a nasedáme do zase tak horké a plné mašutky,která nás veze zpátky do Jerevanu.
Prosím, ať nezapomenu na hýkání osla a pána na koni na cestě ke klášteru.
Ať nezapomenu na kupky sena, špinavé psi, spadlé švestky mezi kameny a vlaštovky pod střechou kláštera.
Na zvuk, který dělá kroužící orel a ozvěnu, kterou mají kapky vody, když dopadají na starý kamenný kříž.
Prosím, ať nezapomenu tvář pasáčka se stříškou z dlaní nad hlavou..
Všechna místa na lavičkách kolem jsou plná lidí, kteří se nechtějí cítit sami. 
