neděle 25. září 2011

Už nevěřím nikomu, kdo mi tvrdí, že PROCESTOVAL Kavkaz STOPEM. NEDÁ SE TO!

Už nevěřím nikomu, kdo mi tvrdí, že PROCESTOVAL Kavkaz STOPEM. 
NEDÁ SE TO! 
VŽDYCKY skončíme úplně někde jinde, než kam jsme původně chtěly. 
Vždycky se uprostřed noci probíráme v nějaké rodině, s "nějakým" domácím vínem/chachou, s nějakou arménskou/gruzínskou hudbou a tančíc tradiční tance někde na stole/uprostřed parketu.. 



Při cestě z Jerevanu do Ashtaraku se nám povedlo přejet hned několik měst (autobus bez tlumičů tak horce kodrcal,  vzduch tak příjemně smrděl plynem a cigaretami a před námi seděl tak hezký Arménec..), takže zpátky do Ashtaraku naivně stopujeme s pomyslnou cedulkou "Hovhannavank monastery". Tentokrát místního politika ve staré černé audině. 
„Holky, už jste jedly?“. Jsme až překvapené, protože to vypadá, jakoby ho naše kavkazky zkušené důrazné ano přesvědčilo..
„Tak já vás k tomu klášteru hodím.
Prvně se ale najíme“.

Koušu se do rtu a nevím, jestli se při jasné představě, jak to zase dopadne, smát nebo brečet.
Ani nevím, jak se zase ocitáme u stolu plného vína, masa, sýrů a koňaku. Plného smíchu, kavkazky komické ruštinya podobně komicky patetických přípitků. Vedle nás v zahradě pobíhají holčičky růžových šatech a kolem houpaček se ne příliš stabilně baví chlapi v trochu zmačkaných oblecích od Armaniho. Z okna sklepa zní hudba oslavy svatby.

Při šesté flašce vína se začíná stmívat a se zapadajícím sluncem mizí i naše naivní představa, že se někdy dostaneme k Hovhannavanku. Při dopité flašce koňaku se pomalu začínáme souhlasit s „návrhem“, že jdeme tančit. Po dvou měsících na Kavkaze už trochu tušíme, že bychom se stejně neubránily.

To že jsme si původně slíbili, že nás někdo v 22 odveze do Jerevanu si uvědomujeme na vyvýšeném podiu tanečního parketu, kde tančíme tradiční tance na hudbu „Pro československe děvušky“.
 „Ty ako muj brat a moja sestra, charašo?“ Charašo.
Jenom jsme zvědavá, kdo z vás nás hodí domů a v kolik to bude.  Ach jo..

Jsem zas až po krk zahalená do Kavkazu, zase tak plná chuti nikdy neodletět domů.
Mrzí mě, že začínám být stejně vkrádavě plná chuti se rozletět zpátky domů, do Podolí,..

úterý 6. září 2011

Na dohl/stř/el od hranic s Íránem, Čečnou, Tureckem, Karabachem a Ruskem – aneb kdo dělá čáry kolem světů?

Cesta na jih Arménie je lemovaná melouny, rajčaty, broskvemi a vínem. Je lemovaná stády líných krav, splašených ovcí a divokých koní. Lemovaná žlutými horami a šedým horizontem.

Vede přes Khor Virap , Noravank, Tatev a Meghri. Uhýbá od komplikovaně zavřených hranic s Tureckem kolem ještě komplikovanějšího výhledu na Karabach, aby skončila u ostnatého plotu s Íránem. Trvá tři dny a je nádherně plná Arménských dálek.


Téměř celou dobu nás na obzoru doprovází tak bolestně nearménský Ararat a tak bolestně chudí arménští pastevci ovcí. Místy ne příliš „Ford Focus friendly cesta“ vede pod neprůhledným nebem kolem červených skal a spasených pastvin. Vede přes suchou popraskanou hlínu a přes nekonečné serpentiny plné pomalých kamionů.
 
První noc v městě duchů. Jediné světlo je v provizorní umělecké galerii, kde si o půlnoci prohlížíme skici místního malíře a pijeme silnou arménskou kávu.
„Kolik stojí tohle plátno?“ „Tolik, kolik ti říká Tvoje srdce.“
V noci pijeme podobně silné arménské víno, abychom ráno měli stejně silnou chuť strávit celý den v hotelové posteli.  
Jedem tak moc na východ, že se bojím, že se zpátky na západ budu chtít vrátit druhou stranou.
Opilí staří Arméni s divokýma očima na koních pomalu přechází děravé silnice, aby převedli stáda ovcí a koz.


Na základech žlutého Noravanku uprostřed skal kvetou růžové a bílé kvítky. Vlhké zdi kostela jsou zase tak prázdné, aby se dovnitř vešla všechna vůně dohořívajících svíček, zvuků kapající vody a šustění křídel bílých holubů.


Západ slunce nad posledním kouskem Arraratu na obzoru, opuštěný kostel uprostřed hor, ke kterému vedou rozbité schody. Suché louky kolem jsou plné bodláků a vůně východu.

Budu odsud vůbec někdy chtít zpátky? Jakoby mě někdo držel za nohu a prosil, ať neodcházím. Ať neodcházím přesto –a nebo právě proto -  že odešli všichni. Jakoby mi Arménie ukazovala víc a víc jen proto, aby stokrát přeplatila celé Brno. Jako bych s každým západem slunce v těch nekonečně okrových horách viděla všechny oči divokých koní a psů, ovcí a jejich opilých pasáků, zmatených obětních holubů a jejich prodavačů a věděla, že nemůžu odejít.

Tatev je plný křížů, uvázaných kapesníků pro štěstí, špatných cest  a dobrého koňaku. Tak snadno ohromuje závratí z výšky hor i výšky stropu, že ohromení ze šílené lanovky, která k němu vede je k smíchu.



Na dostřel od nás je ostnatý drát íránské hranice. Za ploty z rezavých desek krademe medové fíky a nezralá granátová jablka. Kolem nás je spousta slepic a zvědavých pohledů.
Íránské hory mají stejnou barvu jako arménské. Na obou stranách silnice jsou suché bodláky a plané jabloně. Skrz oka ostnatého plotu je vidět malý minaret a rozpadlá strážní věž.
Staré zásobníky plynu jsou stejně rezavé jako hraniční plot.
Co se rozpadne dřív? A kdo dělá čáry kolem světů?

Znovu zrazuji Arménii a jako k tajné milence utíkám do Gruzínských hor.
Trek v nich je plný žlutých hromad sena, hadů, fialových bodláků a nekonečných obzorů. Na hranicích Čečny uprostřed ničeho stojí malá farma s bílou Nivou a solárním panelem. Doktor biologie a filologie balí velké tmavé listy tabáku do útržků novin. Na mol opilý 30 letý stařeček seká rezavou kosou vysokou trávu kolem plotu z ostnatého drátu. Stojedenáckrát odmítáme pozvání na vodku a novinové cigarety. Solární panel nefunguje a my uznale pokyvujeme hlavou nad plánem vybudovat botanickou zahradu plnou endemitech rostlin tady uprostřed hor, abychom se o několik hodin později smáli při zjištění, že pan doktor je hlavou místních pašeráků.
Z dálky zoufale řehtá divoký kůň přivázaný starým lanem za nohu a z hor duní vysoký vodopád.
Zatížení těžkou kocovinou a těžkými batohy se škrábem výš a výš jako bychom s každým dalším krokem chtěli vidět víc.. a dál.. a výš..
Každý kousek Kavkazu chutná jako jiná droga. U všech je touha zvyšovat dávky tak strašně silná, až se bojím, že zimní brněnská odvykačka z lásky ke Kavkazu nevyléčí.
Cestou z hor se u osla s punkovou ofinou rozbíháme a punkově padáme na štěrkovou cestu mezi ulámané kusy skály. Jsme předávkované krásou, láskou, chacapuri nebo domácí chachaou..? Nebo vším dohromady?

..
Druhý den ležíme na trávě zfetovaní krásou, opuštěností a historií. Maliny pod staletou strážní věží jsou divoce dobré a malé zmije v trávě až děsivě nebojácné. Vysoko nad námi se pase stádo ovcí a od řeky pod námi na nás štěkají pastevečtí psi. Z dálky doznívá ozvěna těžkého zvonu u pohraniční stráže. Skály jsou plné voňavých netřesků a chrp.
Balancujeme na vysokém hřebeni plném uvolněných kamenů, měkkého mechu a úlomků břidlice. Opření o zabláceného džípa Člověka v tísni obědváme domácí chacapuri . Nad námi létají dva orli.
Byla jsem vůbec někdy tak opile šťastná?

Střízlivíme cestou zpátky uprostřed úzkých suťových serpentin, když nám přestává jít motor. Sráz pod námi je dlouhý kilometry a cesta trvá hodiny. Není, kde zastavit, kde natankovat a není ani nikdo, kdo by pro nás mohl přijet.
Konečně zpátky do klidného Jerevanu. Řidič mašutky si povídá sám se sebou a každou chvíli se stejně  zuřivě jako nepochopitelně pere s volantem. S neuvěřitelnou přesností vystihuje momenty, kdy nic nevidí, aby mohl předjíždět. Ze starého rádia hrají taxikářské arménské hity. Na zakouřených stěnách je barevnými připínáčky připnutý obrázek panenky Marie, vybledlý Ježíš a turecká oka. Přes děravou cestu volným krokem přechází krávy, na nekonečných loukách se pasou ovce a na obzoru hoří seno. 

GRUZIÍ STOPEM KRÁŽEM

Gruzie je plná opilých řidičů kamionů, domácí vodky, Čechů  a vůně západu.
Je plná divokých koní a planých jablek. Je plná změn, plná nadšení a zklamání.

První dojmy z Tbilisi? Západní vyprázdněnost moderního metra. Nikeové kšiltovky, Lacoste košile, umělé nehty a stejně umělé úsměvy. Jakoby tohle bylo to, co se z arménie stane za 20 let. Ukázka tak oddané přizpůsobivosti a touhy se vymanit z Kavkazského zaklatí. Otevřená náruč vítající západ, která tak smutně ukazuje záda tomu, co Gruzii skutečně je. Jakoby to, co se v Arménii  s úctou a pýchou servíruje na prázdných špinavých rukou bylo tady schované hluboko v podobně prázdných kapsách.
Gruzie, Gruzie, jak strašně budeš mít těžké si mě získat.

KAZBEGI
Kazbegský kostel stejně jako Prométheus spoutaný zasněženými vrcholky hor plných suti. Z noční mlhy vystupujíí divocí koně, kteří se přišli napít k pramenu vody u starého křížku porostlého mechem . Jako u vytržení roztřeseně stojím u vlhké kamenité zdi plné malých zdobených křížků.  V kostele šustí kabáty zpívajících mnichů a voní rozteklý vosk tenkých měkkých svíček. Rozbitým oknem na střeše dopadají poslední zbytky světla na rozpraskané kamenné desky na podlaze. Začíná pomalu pršet.
Jako bych ani nebyla na zemi.


Znovu stejně tak kavkazsky nekonečné čekání na Godota v kamionu, který vozí kamení na cestu u ruských hranic.
V černém mercedesu s tmavými skly a měsíčním štěnětem pasteveckého psa opouštíme ruské hranice u Kazbegi, abychom se za několik hodin dostaly na dohled k hranicím s Tureckem.
Kavkaz je malý. A svět vlastně taky.

Další den ráno odjíždíme do hor s opilým řidičem kamionu, kterého jsme stoply uprostřed dálnice. Než se dostaneme do Borjomi, potkáváme další podobně opilé řidiče v podobně rozpadlých kamionech. Po tolika hodinách strávených vedle řadících pák začínám mít pocit, že bych Kavkazský kamion zvládla řídit. Až o hodně později se směju chvíli, kdy jsme přemýšlela, jestli zvládnu kamion řadící pákou zastavit, když nám řidič sebral mapu a rozhodl se nás odvézt do jiného města.

BORJOMI
Dokonale naplánované Borjomské dny se dokonale mění s každým člověkem, kterého náhodou potkáme. Souhrou náhod se tak ocitáme s policejním doprovodem v hvězdárně, uprostřed národního parku a u ohně s kytarou a gruzínskou tradiční hudbou. Až hodně k ránu stavíme stan hned vedle auta krajského ředitele policie a plánujeme trek v horách na další den.
Za pár hodin nás probudí zvonící stádo krav, které nám okusuje stan.

Po celém dni chození mezi obrovskými holými vrcholy hor a zelených luk plných krav a pasáčků s holemi se podobně neskutečnou souhrou náhod ocitáme na horské farmě uprostřed lesů plných medvědů a zatoulaných ovcí. Celou noc chodíme střílet do vzduchu ze staré pušky, přikládáme na  oheň, který ozařuje ohradu plnou býků a před dveře čas od času házíme petardy. Medvědi prý nechodí dva dny po sobě na to samé místo. Dnešní noc by tedy měl být klid.
Znovu hodně k ránu usínáme ve staré Ladě. Venku štěkají psi a bučí krávy. Studený vzduch je plný nespoutanosti a pokory.


Další den se podobnou souhrou náhod najednou uprostřed noci dostáváme do venkovského domu plného dětí, jídla, krav a domácího vína. Znovu až do rána připíjíme na Gruzii, na gruzínské jídlo a ženy, na krásné muže a zdravé děti, na přírodu a hory. Čím blíž ránu tím jsou přípitky delší, patetičtější a častěji postrádají smysl. Pozdě k ránu si pak steleme postel a usínáme hned vedle pokoje plného dětí, které šly spát chvíli před námi.
Po dvou hodinách spánku se rozrazí dveře a ráznou Gruzínštinou nás budí jedna z babiček v dlouhé sukni a pěti vrstvách vlněných svetrů.
Z kurníku na záchodě kdákají slepice, hliněná zem v kuchyni je čistě zametená a na dvorku se perou malí kluci.
Celé dopoledne se procházíme po voňavých kamenitých cestách, z dlaní jíme čokoládové kuličky a posloucháme vyprávění o nádherné Gruzii.

Malá vesnice je zase tak plná Kavkazu.  Plná spadlých švestek a nezralých jablek, plná oslů, slepic a špinavých ovcí. Plná okrových hor, žluté spálené trávy, černých bodláků a zakalených řek.
Kůň, kterého jsme si půjčili od souseda má sedlo z deky a igelitových pytlíků a uzdu z otrhaného lýkového provazu.  

Všechny kapsy máme plné červených kytek, ořechů, žlutých špendlíků a fíků, které nám trhají děti, které se k nám po cestě přidaly.
Na dlouhou chvíli zapomínám, že tohle je ta Gruzie, na které tak chci najít všechny její chyby jen proto, aby ani vzdáleně nezakryla krásu Arménie.
Na chvíli se zase cítím tak strašně na Kavkaze. Na Kavkaze plném té nejčistší lidskosti, pohostinnosti a přirozenosti.

Při cestě zpátky do Arménie potkáváme na Tbiliském autobusovém nádraží našeho učitele.
Kavkaz je ještě menší než se nám ještě nedávno zdál..
Po spoustě jídla a koňaku v Jerevanské hospodě se rozhodujeme vyrazit na týden na jih Arménie s ním.
Kavkaz je tak plný náhod jako je melounů podél cest z Jerevanu. Většina melounů je skvělá, ale člověk nikdy neví, který ochutná..