Gruzie je plná opilých řidičů kamionů, domácí vodky, Čechů a vůně západu.
Je plná divokých koní a planých jablek. Je plná změn, plná nadšení a zklamání.
První dojmy z Tbilisi? Západní vyprázdněnost moderního metra. Nikeové kšiltovky, Lacoste košile, umělé nehty a stejně umělé úsměvy. Jakoby tohle bylo to, co se z arménie stane za 20 let. Ukázka tak oddané přizpůsobivosti a touhy se vymanit z Kavkazského zaklatí. Otevřená náruč vítající západ, která tak smutně ukazuje záda tomu, co Gruzii skutečně je. Jakoby to, co se v Arménii s úctou a pýchou servíruje na prázdných špinavých rukou bylo tady schované hluboko v podobně prázdných kapsách.
Gruzie, Gruzie, jak strašně budeš mít těžké si mě získat.
KAZBEGI
Kazbegský kostel stejně jako Prométheus spoutaný zasněženými vrcholky hor plných suti. Z noční mlhy vystupujíí divocí koně, kteří se přišli napít k pramenu vody u starého křížku porostlého mechem . Jako u vytržení roztřeseně stojím u vlhké kamenité zdi plné malých zdobených křížků. V kostele šustí kabáty zpívajících mnichů a voní rozteklý vosk tenkých měkkých svíček. Rozbitým oknem na střeše dopadají poslední zbytky světla na rozpraskané kamenné desky na podlaze. Začíná pomalu pršet.
Jako bych ani nebyla na zemi.
Znovu stejně tak kavkazsky nekonečné čekání na Godota v kamionu, který vozí kamení na cestu u ruských hranic.
V černém mercedesu s tmavými skly a měsíčním štěnětem pasteveckého psa opouštíme ruské hranice u Kazbegi, abychom se za několik hodin dostaly na dohled k hranicím s Tureckem.
Kavkaz je malý. A svět vlastně taky.
Další den ráno odjíždíme do hor s opilým řidičem kamionu, kterého jsme stoply uprostřed dálnice. Než se dostaneme do Borjomi, potkáváme další podobně opilé řidiče v podobně rozpadlých kamionech. Po tolika hodinách strávených vedle řadících pák začínám mít pocit, že bych Kavkazský kamion zvládla řídit. Až o hodně později se směju chvíli, kdy jsme přemýšlela, jestli zvládnu kamion řadící pákou zastavit, když nám řidič sebral mapu a rozhodl se nás odvézt do jiného města.
BORJOMI
Dokonale naplánované Borjomské dny se dokonale mění s každým člověkem, kterého náhodou potkáme. Souhrou náhod se tak ocitáme s policejním doprovodem v hvězdárně, uprostřed národního parku a u ohně s kytarou a gruzínskou tradiční hudbou. Až hodně k ránu stavíme stan hned vedle auta krajského ředitele policie a plánujeme trek v horách na další den.
Za pár hodin nás probudí zvonící stádo krav, které nám okusuje stan.
Po celém dni chození mezi obrovskými holými vrcholy hor a zelených luk plných krav a pasáčků s holemi se podobně neskutečnou souhrou náhod ocitáme na horské farmě uprostřed lesů plných medvědů a zatoulaných ovcí. Celou noc chodíme střílet do vzduchu ze staré pušky, přikládáme na oheň, který ozařuje ohradu plnou býků a před dveře čas od času házíme petardy. Medvědi prý nechodí dva dny po sobě na to samé místo. Dnešní noc by tedy měl být klid.
Znovu hodně k ránu usínáme ve staré Ladě. Venku štěkají psi a bučí krávy. Studený vzduch je plný nespoutanosti a pokory.
Další den se podobnou souhrou náhod najednou uprostřed noci dostáváme do venkovského domu plného dětí, jídla, krav a domácího vína. Znovu až do rána připíjíme na Gruzii, na gruzínské jídlo a ženy, na krásné muže a zdravé děti, na přírodu a hory. Čím blíž ránu tím jsou přípitky delší, patetičtější a častěji postrádají smysl. Pozdě k ránu si pak steleme postel a usínáme hned vedle pokoje plného dětí, které šly spát chvíli před námi.
Po dvou hodinách spánku se rozrazí dveře a ráznou Gruzínštinou nás budí jedna z babiček v dlouhé sukni a pěti vrstvách vlněných svetrů.
Z kurníku na záchodě kdákají slepice, hliněná zem v kuchyni je čistě zametená a na dvorku se perou malí kluci.
Celé dopoledne se procházíme po voňavých kamenitých cestách, z dlaní jíme čokoládové kuličky a posloucháme vyprávění o nádherné Gruzii.
Malá vesnice je zase tak plná Kavkazu. Plná spadlých švestek a nezralých jablek, plná oslů, slepic a špinavých ovcí. Plná okrových hor, žluté spálené trávy, černých bodláků a zakalených řek.
Kůň, kterého jsme si půjčili od souseda má sedlo z deky a igelitových pytlíků a uzdu z otrhaného lýkového provazu.
Všechny kapsy máme plné červených kytek, ořechů, žlutých špendlíků a fíků, které nám trhají děti, které se k nám po cestě přidaly.
Na dlouhou chvíli zapomínám, že tohle je ta Gruzie, na které tak chci najít všechny její chyby jen proto, aby ani vzdáleně nezakryla krásu Arménie.
Na chvíli se zase cítím tak strašně na Kavkaze. Na Kavkaze plném té nejčistší lidskosti, pohostinnosti a přirozenosti.
Při cestě zpátky do Arménie potkáváme na Tbiliském autobusovém nádraží našeho učitele.
Kavkaz je ještě menší než se nám ještě nedávno zdál..
Po spoustě jídla a koňaku v Jerevanské hospodě se rozhodujeme vyrazit na týden na jih Arménie s ním.
Kavkaz je tak plný náhod jako je melounů podél cest z Jerevanu. Většina melounů je skvělá, ale člověk nikdy neví, který ochutná..
