Třetí týden v Arménii

Třetí den nám neteče teplá voda a pomalu nám to přestává vadit.

Je čím dál větší horko (Ovívání vějířem v mašutce mi připomíná saunové rituály spojené s nárazy horkého vzduchu. Chybí mi jen pán v ručníku a ledová sprcha. ). Horko mi je taky ve chvílích monologu Arménského militantního nacionalisty, který měří sílu národa podle toho, jak dobře chlap spí po tom, co zabije „nepřítele“ v boji. 

„Arménští muži jsou dobří bojovníci, podívej se kolem, jakou mají divokost v očích. Až bude válka o Karabach, tak ji vyhrajeme. Ázerbajdžánci jsou srabi“.

Domů nás veze taxikář, který nám po cestě kupuje zmrzlinu, slunečnicová semínka a povídá si s námi o Praze a o tom, jak nám může pomoct. Stoletou Ladu zastavuje až na schodech a obřadně nám drží dveře. Jsem ráda, že aspoň po cestě můžu zapomenout na hovor o ruských vojácích, turecké hranici a evropské propagandě.

...

Sevan – město slepic, papírových pytlíků, hořících popelnic a vůně masa. Město, kam se polovina Arménie sjíždí na víkend. Plážičky plné špinavého písku a západní hudby, která je východně nahlas. Arménci sem jezdí grilovat, tančit a předvádět se na vodních skútrech. 

Z celé té východní hlasité pláže vystupují jedny z nejfotogeničtějších kostelů, které jsme zatím viděly. Turisti a Arménci v plavkách a s brýlemi ve vlasech hlasitě zaplňují – i bez lidí- malinké prostory uvnitř.

Čím víc lidí, hlasů a krátkých sukní, tím méně důvodů, proč se dovnitř cpát taky. Jakoby se všechno to, proč se tenhle kostel přes tisíc let tyčí nad Sevanem, rozpouštělo v rozpuštěných vlasech smějících se holek.

Čekám, než přijde dost lidí k mašutce, které se vrací do Jerevanu. Vlakové nádraží naproti nám má na střeše obrovskou vybledle rudou hvězdu. Pomalá horká mašutka nás uspává a my se snažíme zapomenout na tu malou skvrnku na kráse Arménie, která se nám na prudkém Sevanském slunci vpálila do kůže. S každým zhoupnutím v děravé silnici se obrovské skládky všude kolem Sevanu zmenšují. Všudypřítomné americky sytě červené slunečníky Coca Coly světlají, až mají téměř východně bledé barvy. A chlapy s divokýma černýma očima za volanty stejně černých mercedesů  s hlasitou hudbou se vzdalují za obzorem.  Jsme rády, že jsme místo na hledání stanu uprostřed smetiště vzdaly.

Víkend improvizace doplňujeme plánem jet na celý den tam, kam pojede první mašutka na autobusovém nádraží. Nějak domů se tady vždycky dostaneme.

Na místo do mašrutky nasedáme do Lady, která je stejně stará jako dědeček pána, který sedí za volantem. Byl první, kdo nám trochu rozuměl.
„Pa germansky znajete, děvušky? Da, tak chadite se mnou.“  Takže dneska Ararat.

Bavíme se o dcerách, o pivu, o Praze. Pán vytahuje z pod sedačky domácí koňak v lahvi od Spritu. Po cestě prodáváme domácí vodku a slivovici v lahvích od kefíru. „Děvušky, čekajte.“ Dostáváme zmrzlinu a čekáme, až se kufr flašek téměř vyprázdní. Smějeme se a synchronně okusujeme smetanový kornout „SSSR“.

„Aračin, najest, pak ja i moje děvěčka pojdu s vami na Khor Virap“.

Prohlížíme si zahradu, vinice a staré album fotek v zaprášeném růžovém obalu z plyše. Jíme meruňky sušené na slunci, učíme se říkat jména stromů, a když pak v papučkách sedíme na zaprášené pohovce v kuchyni, dochází mi, jak strašně jsme si blízcí.

Hostina jako pro nejvážnější návštěvu, rusko-česko-arménský smích při přípitcích domácí meruňkovice, samozřejmé přídavky všech chodů a arménská káva s arménskými bonbóny.

   
     Kchor Virap, polovina Araratu a vypuštění bílí holubi, kteří v klecích  
     zapomněli létat.
                                                   

Zase tak krásný kostel jako včera. 

Století starým dalekohledem pozorujeme tureckou hranici a ruské hlídky všude kolem ostnatých drátů. Společně zapalujeme svíčky a kloníme hlavu před oltářem.

Všichni dohromady se fotíme na každém kamenu z trosek původního města, abychom doma zjistily, že všechny fotky jsou rozmazané. Na ruinách původního Artašatu starého tisíce let si necháváme vyprávět o křesťanství a genocidě. Všude kolem hoří tráva.

Další hostina, v dalším cizím domě s dalšími cizími lidmi. Přestává být podstatné, jestli rozumíme nebo ne.

Jsme zase v papučkách, u stolu nad teplou kukuřicí. Plánujeme, kam společně pojedeme příští víkend a bojíme se chvíle, kdy se budem muset zvednout a jet zpátky. Jako bych sem patřila mnohem víc než kamkoli jinam. Na nádraží se pevně objímáme a máme v očích slzy
.

Zvedá se vítr a nad Jerevanem svítí blesky. Končí den, za který jsme poznaly z arménské kultury nekonečněkrát víc než za celé tři týdny. Nevím, jestli se k jiné kultuře dá přičichnout tak strašně intenzivně za jeden den.

ARMÉNIE MÁ PRO MĚ VŮNI MERUNĚK, POTU, HISTORIE A NEKONEČNÉ POHOSTINNOSTI A LASKAVOSTI. 

MÁ VŮNI, NA KTEROU NIKDY NEZAPOMENU.

VŮNI, ZE KTERÉ MI SLZÍ OČI.