Další Jerevanské dny

V neziskovce budeme spolupracovat s bývalou ministryní sociálních věcí.

„Proč jste sem přišly? Proč Vás zajímají lidská práva?“

Zase to samé kolečko vysvětlování. Jakoby na vysvětlení nestačilo, že tu jsme.
Jakoby nám to neviděla na očích.
Jakoby celá ta otázka nebyla nesmyslná.
Neměli bychom se spíš ptát, proč se někdo NEzajímá o lidská práva?

V obrovsky západním supermarketu děláme nákup za třetinu průměrného arménského platu. U regálu s vínem nás plynnou angličtinou osloví prodavačka. Přemýšlíme, co studovala .. práva?

Vaříme špagety. První teplé jídlo doma po týdnu (když nepočítám kafe).

Spirálka funguje perfektně. Jediná chyba je, že bych stihla přečíst knížku, než se dovaří maso.

P.S. Sám od sebe začal fungovat ohříváček na vodu v koupelně.

P.P.S. Sám od sebe začal zase kapat záchod.

Svět věcí je tu na lidech mnohem víc nezávislejší.

Večerní ježdění na koních. Civilizovaná organizovanost ježdění mě (ne)mile překvapila. Trochu jsem se sama zastyděla, když jsem si představovala divoké koně, pusté pláně, žádná sedla a chlapy s westernovými klobouky.

Už při cestě do zapadlé vesnice za Jerevanem jsme tušily, že to bude jeden z nejkrásnějších večerů. Extrazápadní parta mladých lidí z Bruselu, Japonska, České Republiky, ekonomové, technici, novinářky.  Všichni se vzájemně udiveně ptáme, co děláme v Arménii.

Mluvíme a posloucháme o Arménii minulé i dnešní.

O té budoucí jako bychom měli všichni trochu strach mluvit.

Nepřestáváme se smát celých 5 hodin, co jsme spolu. Zase ten samý pocit, že je všechny znám alespoň 5 let. Syndrom staro-nových přátel s podobným viděním světa. Domlouváme výlet do Karabachu na začátek září.

Mrzí mě, že je neuvidím tak dlouho.

Potkáváme čím dál krásnější Arménce. Přestávám se smát zprávám, které mi chodí z Čech „hlavně se tam nezamiluj“. Jeden z nich pojede v září s námi. Snad.

V posledních dnech se vídám jen s velmi angažovanými lidmi z Evropy a Arménie a trochu tak ztrácím kontakt s Arménskou realitou. Jakoby se tu všichni organizovali kulaté stoly s politiky, byli ředitelé alespoň 1000 členné neziskové organizace nebo alespoň polovinu týdne zadarmo vyučovali angličtinu.

Zpátky na zem nás vrací večerní procházky rozpadlou čtvrtí, kterou máme za zahradou. Špinaví chlapi, kteří opravují auta, hrají karty a usmívají se na nás. Děti, které nás na starých kolech vyprovázejí až za roh a zvědavě nás pozorují. Babky, které na krajnicích silnice sedí na plesnivých dekách a přátelsky mlčí. Koťata, vychrtlí šediví psi, slepice a krávy na dvorkách.
Zpocené, s foťákem na krku a mluvící divnou ruštinou tu působíme jako mimozemšťané.

Na konci čtvrti, kde se úroveň plechových domků zvedá a kde stáří rezavých Lad trochu klesá, se nám přestává líbit. Ve chvíli, kdy si uvědomím, že je to jenom proto, že ulice začínají působit jako velmi (ale opravdu velmi) chudý západ, se zastydím. Snažím se být ráda, že jsou alespoň někde peníze trochu víc vidět, ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že tím arménská kultura víc ztrácí. Je rodina s novým satelitem na plechové střeše bohatší než ta se starým traktorem a kozou na dvorku? Nebudeme za 100 let všichni všude strašně stejní?

Při jízdě mašutkou se hlasitě se smějem, že jsme si v Čechách nechávaly dělat pasovky. „Určitě je budem potřebovat na studentské šalinkarty“. Tady si na studenty nikde nikdo nehraje.

P.S. Mašutka má prasklé celé čelní sklo a pohromadě ho drží jen hodně metrů tmavé izolepy. Snažím se moc nepřemýšlet nad tím, jak řidič vidí na silnici. Stejně jako se usilovně snažíme nemyslet na fakt, že téměř všechna auta i „autobusy“ tu jezdí na plyn. Benzinové motory si na plynové předělavají všichni doma sami. Každý má trochu jinou metodu, jiný počet různých plynových bomb a dává je na různá místa po celém autě. Zatím žádné místo ani bomba na mě nepůsobily příliš stabilně a bezpečně.

Překladatelka, která nám pomáhá ve women org. vypráví, jak její maminka byla v Čechách a vrátila se nadšená z české země, měst, vesnic, Prahy  i lidí. „Všichni tam jsou tak strašně milí, otevření a přátelští!“ . Snažím se pochopit, jestli je to pravda.

Řešíme záhadu, co nebo kdo nás v noci kouše. Řešíme ji o něco intenzivněji poté, co začínáme vypadat, jako bychom spadly do vosího hnízda. Po hodinovém hledání všech druhů parazitů na internetu se stále nemůžeme rozhodnout, jestli to jsou blechy nebo štenice. Pereme všech 50 vrstev dek a prostěradel, ze kterých je -položením na starou skříň- udělaná postel, a políváme všechen nábytek savem (nebo co to v té pet lahvi v koupelně bylo).

Potkáváme Arménskou taneční hvězdu a jsme jako hosti na hodině angličtiny. Vykládáme o Čechách, o češtině, o tom proč jsme tady, ale největší zájem vzbudí debata o českých a arménských ženách a mužích. „Co chcete, abychom vám vykládaly příště?“

Začínáme připravovat hodinu na téma čeští a arménští chlapy.  Ach jo, lidskými právy bychom je asi neohromily.

Hvězda nás zve na svoje představení a na balet. Studentky nás zvou k sobě domů.

Všechny zveme do Čech.

Doufám, že nepřijedou najednou.

Z města o půlnoci chceme jet mašutkou, Zkoušíme se znovu ptát, zda někdo neví, jestli naše mašutka v noci jezdí. „You have to wait. In case mašutka doesn´t come for a long time, it probably doesn´t  go during night. You know, trafic isn´t well organized here.“

Ne opravdu není.

Jsem za to ráda. Miluju jak mašutky čeakají na zastávkách a vyjedou prostě až tehdy, když jsou plné. Miluju jízdy, kde si všichni vzájemně sedí na klínech a drží tašky. Kdy mi řidiči při placení něžně drží ruku mnohem déle než je třeba. Kde se na sebe všichni usmívají.

Vernisáž. Náměstí plné starého nádobí, koberců, vůně dřeva, smíchu lidí a cinkání peněz. Škoda, že každý keramický hrnek jakoby měl na dně napsáno „pro turisty“.

Mnohem líp jsem se cítila v špinavém podchodu plném zažloutlých náušnic a levných vějířů. Mnohem víc jsem si užívala starou rasíju, plnou čertsvého koření a starého masa.

A mnohokrát větší radost mám ze starého plechové hrnku, který jsem si koupila na ulici z hromady čerstvého dědictví. Ten měl na dně jenom nálepku ze zašlé špíny a prachu.

Noční Jerevan plný lidí, řeči, vůní a dětí. Zpívající fontána je zase tak krásná jako před dvěma dny.

Noční mašutka je ještě plnější než ta plná za dne. Na obloze stále nejsou žádné hvězdy a i v noci nám létají v zahradě motýli.

Svátek vody ve dni mokrých triček, smějících se dětí, vlhkého vzduchu a prázdných flašek, které se válí po ulicích. Smějeme se a ječíme stejně jako prcci, které nabírají vodu ve fontánách, do kterých se nesmí. Utíkáme jen o něco pomaleji než dospělí chlapi, kteří nás honí mezi auty. A máme v očích stejné jiskřičky jako celé rodiny, které na nás chrstají vodu schovaní za balkonovými kytkami.

Všichni jsme děti. V tenhle den ale ještě mnohem víc než kdykoli jindy.

S každým dalším kýblem vody za krkem jsou mi Arménci a Arménky bližší.

Soucítíme s holkami v průhledných šatech, které se lepí na kůži. (Jen trochu škodolibě) se smějeme klukům, kteří nestihnou útéct před masovým útokem holčicí skupinky. Šťastné a udýchané si přejeme hezký den s pánem, který nás asi deset minut honil na silnici s lavorem vody. Nevím, jestli nemůžeme popadnou dech proto, jak jsme běžely nebo proto jak se smějeme.

Jakoby Arménie večer byla –alespoň na chvíli – očištěná od Karabachu, genocidy, chudoby a Ruska a naplněná až po okraj vodou, smíchem, dětmi a porozuměním. 

Druhý týden v Arménii

Po delší době zase kontakty se světem. Povodně v Čechách, nehoda autobusu v Chorvatsku, Bartošová v Itálii. Tak Bartošová mi zrovna nechyběla.

Promýšlíme výlet do Gruzie a do Íránu. Potřebovaly bychom tu být aspoň rok, abychom stihly všechno, co jsme naplánovaly.

Uvažujeme o tom, že tady budeme rok.

Velká arménská krize. V základní konverzaci si místo dotazu -jak se máš- umíme tak akorát koupit dva monitory.

V noci se přemáháme a poctivě přepisujeme slovíčka. Kanit are kan es? – Jak se máš?

Naštěstí máme pauzy, když Tatevik pouští vodu. Vždycky zhasne světlo.

Do teď nechápu, jak mohou být vodovodní trubky spojené s rozvody elektřiny. Jsem zvědavá, jestli se tomu po třech měsících přestaneme smát. Asi ne.

V Brně mi to bude chybět.

Začínám nám tu být zima. Kde je našich oblíbených 35°? V  Čechách v říjnu zmrznu.

Znovu posloucháme jerevanské rádio. Jsme čím dál úspěšnější v zachytávání slovíček.

Dnes jsme dvakrát rozumněli Jerevan a jednou 12. Možná to ale přesně 12 nebylo.

Jsme také úspěšnější ve čtení arménských nápisů. Asi hodinu luštíme nápis mléko. Rozluštíme ho jenom proto, že je to pod tím rusky a před chvílí jsme to pily.

Je to depka. Naučíme se tu řeč někdy?

Na schodech přemýšlíme o Karabachu, o genocidě. Přemýšlíme, kde leží pravda. Potřebovaly bychom navštívit muzeum genocidy v Jerevanu a potřebovaly bychom, aby existovalo muzeum „lhaní o genocidě“ v Turecku. Pravda by měla být asi někde mezi.

Jak se mám tvářit, až mi budou tvrdit, že Karabach je jejich? kdybych aspoň tolik nechápala, proč si to myslí. Kdybych aspoň včera neviděla oficiální mapu Arménie s připojeným Karabachem. Kdyby Arménii přes rameno nepřikyvovalo Rusko.

Zase tak hloupě silný Rusko na tak hloupym místě. Hloupej konflikt o kus lesa na cizím území.  Bojůvky Krakonoše a Trauntenberkem byla sranda. S kalašnikovama to trochu sranda být přestává.

Je zvláštní, že čím víc je zataženo, tím krásnější máme výhled  na okolní hory. Škoda, že v noci nebudu myslet na úpatí hor při západu slunce, ale na Karabach.

Velká diskuze o národu, o národní cítění, o hrdosti. Po tom, co jsme viděli asi sto soch národních hrdinů, spisovatelů, dramatiků a básníků přemýšlíme, kde je aspoň jedna taková socha v Brně. Uvažuju nad tím, co bych o Česku zvládla říct  se stejným zapálením jako vykládají Arménci o historii Arménie nám.

Je to škoda?

7th

Obrovské tržiště plné vůně kávy, sýru, meruněk, masa a máty. Čekám na klasické turecké obtěžování, pokřikování a podbízení se.  Po pár minutách mi dojde, že tady nikoho extra nezajímáme. Za půl kila medu chci prodavačce nechat asi 5 korun navíc. Aby nemusela hledat drobné na vrácení. Možná abych si mohla odškrtnout řádek „alespoň malou konkrétní pomoc“. S úsměvem jsou mi všechny mince do jedné nastrkány zpět do peněženky.

Jakoby Arménci svoji chudobu  nesli s hrdostí.

Jakoby by byly mnohem důležitější věci.

Dochází mi, že jsem tu za celý týden neviděla nikoho se hádat ani křičet do telefonu. Začínám si víc všímat lidí - které se stále stydím fotit -.

Čím víc člověk cestuje, tím víc si uvědomuje, že s foťákem na nose degraduje místní lidi na zvířátka v zoo.

Jakoby mi každá další cesta zůstávala mnohem víc v srdci než na fotkách.

Vousatí taxikáři, kteří leští kapotu svojí stoleté Lady s takovou láskou jako by hladili právě vypálenýou arménskou brandy. Tiché zapalování svíček v kostele a stejně tak tiché modlitby. Divocí psi, kteří tahají odpadky z popelnic a v igelitových pytlících si je odnášejí do vraků aut, které jsou hluboko zapadnuté do země na spáleništích mezi paneláky. Ženy, které si nikdy nesednou na přední místa v mašutce, protože tam sedávají chlapi. Všude milé úsměvy a milé dívání do výstřihů.

Otevření lidé, kteří nechápou, proč jsme jeli zrovna sem.

Dá se tohle vůbec fotit?

Další sílená hodina arménštiny. Podle obdivných pokyvování nad naší teatrální konverzací v obchodě  jsme pravděpodobně  jediné z dobrovolníků, kdo se učí. Jakoby ostatním nepřišlo, že i kdybychom tu byly týden, tak to má smysl.  I když už jsem varungů přejezená, každý den se těším, jak je půjdu koupit k našemu skorosousedovi. Jak ho ohromím stále se rozšiřující slovní zásobou. Miluju jeho smích.

A to jsem mu ještě neřekla nic o monitorech.

Začínáme být trochu unavené. Jakobychom za jeden týden  toho prožily tolik jako za poslední měsíc.

Nikde jinde jsem se necítila tak doma. Čím to je?

Jen z nostalgie si nechávám na počítači český čas. 10 hodin. V Jerevanu 1 v noci.

Jakoby tu však čas běžel mnohem rychleji. Jak je možné, že už jsme tu týden?

8th , 9th

Druhé Jerevanské taxi. Náš pravděpodobně ne příliš přesný překlad pojmu „autobusové nádraží“ je asi pochopitelný, protože řidič kývá hlavou. Těžko říct, kam dojedeme.

„Máš krásné oči“.

Arménie je zatím jediná země, kde se po téhle větě nezačínám bát. „Merci. A jak se máte vy?“.

Poprvé vidíme, že Arménie není jen Jerevan. Mašutkou míříme asi 150 km na východ do druhého největšího arménského města - Giumri.

Je to ta stejná mašutka, která jezdí po Jerevanu. Ten stejný předělaný tranzit, který uveze až 20 lidí,

většinou nemá otevírací okna a trasu plánuje podle přání cestujících, kterým zastavuje na přání před jejich domem.  

Po několika kilometrech do kopce zjišťujeme, že má i ten stejný motor. Čekám, kdy nás řidič poprosí, ať všichni vystoupíme a jdeme tlačit. Zastavujeme se na konci Jerevanu u obchodu, kam si jde řidič 
vyzvednou svačinu. Nijak nepospíchá. A my vlastně taky ne.

Viděla jsem spoustu fotek náhorních plošin, ale nic se ani vzdáleně nepřibližovalo tomu, co jsem viděla z okna. Nekonečně rovné planiny, obrovská stáda krav a ovcí, které žene pasáček. Obrovsky vzdálená dna údolí, kde tečou malé řeky. Suchá hnědočervená zem, arménsky modré nebe, které se tady zdá mnohem výš.

                                    Jako by tady pro všechny bylo mnohem obtížněji dosahnutelné..

                                                            Stejně jako spousta věcí..

Na dvouproudé silnici jedou až 4 auta vedle sebe. Uprostřed jednou staré lady až po střechu naložené melouny a rýží. Ty jedou do kopců na 3 asi 20 kilometrů v hodině. Na krajích jedeme my. Přes řvoucí motor se neslyšíme a jsou chvíle, kdy bychom mnohem rychleji šly pěšky. Sem tam nás předejede černý mercedes.  Stejně jako v Jerevanu nejdřív předjíždějící řidič slušně zatroubí.

Konečně alespoň na krátkou chvíli vidíme –the real life- v Arménii. Schválně míjíme ty nejširší rádoby západní ulice ve městě a vstupujme do menších a špinavějších postranních uliček. Domky jsou menší a rozpadlejší a děti zvědavější a drzejší. Tohle je Arménie. Chudoba, která prosakuje z každého rohu zchátralých domů, z každého plotu postaveného z rezavých plechových desek, z každé babičky v šátku, která nás podezíravě pozoruje z prahu.

Na ulici se tady dá koupit všechno. Rezavé násady lopat a vrtáky, motorový olej v lahvích od Coca Coly, nové ledničky,  svazky petžele, kolíčky na prádlo, malé i velké trubky i živí krabi. Kolem ne zrovna čerstvě nasekaných kusů masa poletují hejna much. Trochu se ve mně vzbouzí západní opatrnost. Mrzí mě to.

Mrzí mě, že mi nevoní sušené solené ryby, že nevím, jak se řekne „namelte mi prosím půl kila kávy“, že nemám odvahu si koupit kus sýra, který se na ulici na slunci zraje alespoň třetí den.

Mrzí mě, že všude jinde než v Čechách vždycky budu cizinec, na kterého se dívá polovina ulice.

Bohoslužba. Krásní bílí holuby, se kterými několik rodin obchází kostel 3x kolem do kola.

Až příliš z blízka vidíme, jak jim na konci třetího kola utrhnou hlavu a teplou krví si kreslí křížky na ruce. Divoké hubené kočky si odnášejí holubí hlavy, které se válí před schody do kostela.

Jsou tradice, které asi nikdy nepochopím.

Vracíme se zpátky domů. Do Jerevanu.

Jakoby v arménském kaleidoskopu bylo mnohem víc druhů krásy, které se dají složit dohromady. Střípky obrovských zasněžených hor a nekonečně rovných náhorních plošin plných stád krav a ovcí a jejich pasáčků. Střípky umělých nových ulic a zapadlých uliček městských slumů plných dětí, psů a vraků aut. Střípky hlasitého arménského rapu a rusky nahého popu, který zní z každého mercedesu. Rachot střžených zdí starých kostelů a skřípění železa a betonu při stavbách nové a lepší Arménie.

Mnohem silněji si tady uvědomuju, že bohatství není jen jedno.

Dálkový autobus nám zastavuje na přání před prahem domu.

Jsem zklamaná, že během té jedné noci, co jsme tu nebyly, se samy spravily trubky od záchoda. Těšila jsem se na zalepování.

Večer přestal fungovat malý ohřívač na teplou vodu. Aspoň něco.

I když jsem celkem ráda, že tu nejsme až do zimy. V -25° by možná ledová voda byla moc osvěžující i pro mě. 

První týden v Arménii

2nd day

1 noc na slamníku (jak jsme naše spaní něžně pojmenovaly) tvořeném z deky plné peří položené na staré skříni, 30°C, 8 hodin.  Teda bez časového posunu, tělo jsme ještě nestačily přeřídit. Takže v 11.

Nevím, jestli jsme už tak zcestovalé nebo jestli je Jerevan tak malý, jednoduchý a logický,  ale při procházce centrem jsme se ani jednou neztratily.

Náš první velký rozhovor. V ruštině. Na to že neznaju pa rusky jsem rozumněla všechno. Možná proto, že slova pro stěžování na prezidenta, nezaměstnanost a prosbu o peníze jsou ve všech řečech podobná.

Jerevan má nádherné barvy. Při další z nočních procházek zjišťujeme, jak blízko jsme Východu. Přesně takhle jsem si představovala barvy Libanonu a Sýrie. Jakoby se nám plnilo hned 10 cestovatelských snů najednou.

Noční focení úplňku za naším plechovým plotem v růžové noční košili muselo trochu vyděsit naše sousedy. I když těžko říct, v čem spí ve 30 stupních oni. Nevím toho o nich hodně..

Jsou 3 měsíce dost  na poznání národa, jehož většina žije v diaspoře někde jinde než tady.. ?

3rd

Střídavý proud v pravém slova smyslu. Střídá se proud silný a proud žádný – přesně podle toho, jak kdo v koupelně pouští silně vodu. My už jsme si na střídavé zhasínání světla zvykly, uvidíme, jak dlouho to bude trvat našim notebookům.

Nádherné kostely s ve městě Echmiadzin.  Skládky se očividně nevyhýbají ani těm nejposvátnějším místům. Zvykly jsme si.

V těch malých, něžně zdobených kostelech je mi Bůh tak nějak blíž. Vždycky jsem si myslela, že  víra se nedá měřit počtem zlatě zdobených svícnů. Jsem ráda, že to ví i Arménci.

Jsem ráda, že alespoň kostely nejsou podobné těm ruským. Po takovém množství azbuky všude kolem jsem se začínala bát, že jsem se vrátily o 20 dozadu.

První jízda jerevanským taxi. Za 15,- korun. Na cestě, za kterou bychom v Čechách daly alespoň 500,-. 

První setkání s arménskou hudbou, která nám – alespoň v horké rezavé ladě - zní nesmírně východně. Ptáme se na jméno, abychom si pár podobných mohly západně stáhnout z internetu.

Víme  jméno pána, který přinesl arméncům abecedu. A je to první arménec, kterého ze srdce nenávidím – přesto že jsem v abecedě došla zatím jenom k E – k tomu 2. ).

Začínáme toho o Arméncích vědět více. Možná začínáme chápat, proč se tu ženy snaží vypadat tak krásně a vyzývavě. Provokovat svým zjevem je možná jedna z nejsilnějších svobod a výsad proti mužům. Jakoby naplno chtěly využít jednoho z mála práv, které tu mají.  

Začínáme přemýšlet o malé ženské revoluci. Způsobily bychom velký třesk ve společnosti, kdybychom si sedly v mašutce na přední sedadla, kde zásadně sedí jen muži, kdežto ženy se napůl ve stoje tísní v zadní části?

Stále jsem nepochopila rozdíl mezi tou červenou, na kterou pár aut stojí a tou červenou, na kterou většina za hlasitého troubení jede. Stejně tak nerozumím těm tajným znamením řidičům při přechodu čtyř – podle situace až osmi proudé silnice , které jim dávají přecházející maminky s kočárkem. My jsme takhle suverénně vykročily do silnice dvakrát a z toho nás dvakrát malém přejelo asi 10 aut naráz.

První hodina arménštiny. 3 hodiny strávily vyslovováním 4 různých e a 3 různých dž.

Za tu dobu jsem mezi nimi nedokázala odhalit rozdíl. Nejsem si navíc jistá, že tenhle rozdíl poznám po 3 měsících.

Je mi tu dobře. Tak dobře, že se už po 3 dnech začínám bát nejenom, že se mi nebude chtít zpátky do Brna, ale že se sem jednou vrátím..

4th

Jerevan je město, kde v létě prší minimálně. Prý. Dneska v noci byla pěkná bouřka. Pěkná tedy alespoň zpoza okna a do té doby, než jsem si uvědomila, že mi venku visí jediné moje letní kalhoty, které jsem si přivezla (zbytek tašky byl plný stanu a spacáku). Jestli je to druhý a pravděpodobně jediný déšť za 3 měsíce, které to budem, tak teda potěšpánbú.

Přestože celou noc lilo, země je zas rozpraskaná a zase už od 10 hodin je přes 30°. Naivita mě začíná opouštět a dochází mi, že si opravdu budu muset zvyknout. 

Začínám velmi intenzivně chápat pocit pštrosa, který si s hlavou v písku myslí, že je neviditelný. Taky se mi po pár dnech zdá, že jsem plně zapadla do ruchu ulic. Nesmím se ale podívat do očí všech kolemjdoucích chlapů.

Takže ani barvení vlasů na hnědo nepomohlo. Člověk asi nemůže splynout do místní kultury po té, co se velmi sebevědomě naučí říkat dobrý den a děkuji a obarví si hlavu. Nevím, proč si to stále myslím.

První kafe na schodech do prvního patra.  První kafe vůbec za poslední týden. Už jsem se odhodlala používat místní vypálené zásuvky, kam se rozteklé konce spotřebičů jen lehce přikládají. Varná konev ještě jde, ale vařič je po domácku vyrobený z cihly a dvou spirálek. Tedy pokud se pojem spirálka používal před sto lety. Navíc jsem se přestala bát pít z těch černých hrnků. Zjistila jsem, že špína je tak zašlá, že už se z ní nic uvolňovat nemůže.

Stále nemáme internet a zjišťuji, že mi nic z kategorie facebook, e-mail, is.muni, řešení bakalářky, idnes a super.cz nechybí. Nevím, jestli je to úplně dobře. Ne že bych si nedovedla představit tady žít na pořád. Na schodech s plechákem kafe, výhledem na Jerevan a na krávy je mi dobře i bez titulu..

První nákup v arménštině. 3 rajčata a dvě okurky. Jiná čísla zatím neumím a i když se nám rajčata asi zkazí, chtěla jsme prodavači ukázat, co všechno umím. Byl štastněj. A já taky. Jak málo stačí proto, abychom se tu spřátelily. 

P.S.Okurka se řekne vargun.

Snad si s varungem vystačíme i na dalších cestách..

Po lavaši prý nepřiberu.  Rozhoduju se od zítra kupovat dvojnásobně velké balení. Na obsah tuku v domácím sýru se radši neptám. Nemusím vědět všechno.

První pořádný rozhovor s naší spolubydlící. O něčem jiném než o tom, že teče voda ze záchodu. První chvíle, kdy si uvědomuju, že to celé má smysl. Že tu nejsme jen proto, abychom zadarmo mohly procestovat Arménii. Že tu jsme proto, aby aspoň pár lidí vidělo, že ne všude normální dát celý plat za nájem jednopokojového bytu. Že ne všude je normální nedostávat žádné peníze od státu a zaplatit za krabičku léků 1/5 měsíčního platu. Že ne všude všichni mladí chlapi musí odejít z vesnice, aby měli z čeho žít. Ve vesnicích v Evropě občas nějací mladí jsou. „Really?“. Má to smysl. I tenhle jeden rozhor dal smysl celým třem měsícům.

Dvě cigarety na schodech s výhledem na růžové město. Cimrman. Musím něčím rozbít depku.

P.S. arménská slovíčka na zítřejší hodinu neumím. (a pravděpodobně ani umět nebudu)

P.P.S. Stále jsem se nenaučila, jak se arménsky řekne monitor. Horší však je, že stále nevidím smysl v tom, proč se tohle slovo učit.

Apropos – je to ekran.

5th

Těla stále nepřeřízena na časový posun. Vstávání je peklo. Ve 35°C navíc tahle věta dostává zcela nový význam.

  

Začínám se učit použitelnější slovíčka. Chudý a bohatý.

Poté, co jsme dneska dostaly peníze na příští měsíc jsme se během 5 minut dostaly z první skupiny do skupiny druhé. Harus - bohatý.

Jako dobrovolníci máme o něco víc než je průměrný plat v Arménii. Průměrný plat je 6x nižší než v Čechách. Potraviny jsou velmi podobně drahé. Navíc nemusíme platit nájem.

Nevím, co s těmi penězi budeme dělat..

Jerevan má dnes jiné barvy. Je žlutý a modrý.

Na schodech do prvního patra s výhledem na růžové město  začínám mít vysezený důlek. Náš soused už po čtvrté vynesl ze stodoly velkou tyč otočil ji a zašel zpátky. Před dvorkem u silnice se objevil nový vrak.

Volné chvíle trávím opravováním záchodu. Moje práce je čím dál tím víc profesionální. Oblepování kapajících kohoutků izolepou bych mohla vyučovat. Jako bonus k (ne)proplaceným hodinám stráveným v kleče ve vodě na záchodě, trubky frajersky obmotávám provázkem. Žádné jiné toaletní nářadí tu nemáme. 

Kape to furt stejně. Navíc z víc míst. Ale je to hezky oblepené.

Všichni se o nás strachují, že je se nám tu s tekoucím záchodem nemůže líbit. Ať si zažili jenom Evropany, kteří ze všeho nejvíc k životu otřebují splachovací záchod.

Další lekce arménštiny. Už umím časovat slovesa. Vymýšlím věty, kterými ohromím prodavačku. Asi si zkusím v potravinách koupit monitor. 4 monitory!

První večer v centru jerevanu. Poprvé vidím zpívající fontánu. Nádhera je nekonečná. Další moment, který mi bude jerevan i za 50 let připomínat. Prší na nás spousta vody, bavíme se o Krabachu. Diplomaticky mlčím a vymýšlím, kam se půjdu podívat v dalších dnech. Plánů mám alespoň tři měsíce.

Všechny doprovodné písničky k  fontáně jsou o Jerevanu. Začínám rozumět některým arménským slovům. Třeba Jerevan.

První večer s 2 arménskýma chlapama. Je normální se bavit s ženskou bez toho, aby spolu žili. Po jednom dnu si odtáhnout ženskou  domů, aby vařila,  se dělo před dvě stě lety.

Kde je pravda..? Asi uprostřed.  Jako vždy. Jen to s tím Karabachem jim pořád nějak nevěřím. A propos – východnímu Turecku se tu říká západní Arménie. Tahle věta všem těm historkám o politice na objektivitě nepřidává.

Arménští muži jsou krásní gentelmanští. Slovo „krásný“ existuje proto, aby se dalo říkat ženám. Chlap je na světě vlastně jen proto, aby pro svou ženu udělal cokoli bude potřebovat.

„Můžete mi zavolat ve 3 v noci, když budete mít problém“.

Věřím, že to myslí vážně.

Bohužel.

V taxiku zpět nás neokradli a dokonce poznali, že jsme někde od Polska. „A, Čechoslovakia!“. Ztrácím i poslední obavy z arménců a nočního jerevanu.

Začínám to tu milovat.

Prosím, ať mě to za 3 měsíce pustí.

Jerevan po prvním dni

Město ve městě. Architektura chaosu a přesto plná romantiky poskládaná z vlněného plechu, rzi, růžových cihel a vody, která teče obráceně. Mrakodrapové černé paneláky, opuštěné bláznivé novostavby, silnice asfaltové jen do půlky. Ploty z rezavých střešních tašek, hrnců a vraků aut. Všude troubení starých mikrobusů, kam se ve špičce vejde 15 lidí místo 5. To je pro mě Jerevan. Jerevan po prvním dni.

 Arménský Ararat, jež není v Arménii. Arménská společnost rozdělená nůžkami na až moc přesné poloviny. Pětkové černé mercedesy se zahulenými starými Ladami. Prázdné luxusní růžové vily mezi staposchodovými přeplněnými paneláky.

Lidé, kteří žijí potmě mezi 15 patrovými otřískanými paneláky. Lidé, kteří si tě stihnout prohlédnout od hlavy až k patě než kolem nich projdeš. řikrát.

Lidé kteří hrají karty v garáži na starý mercedes. Lidé, kteří si se mnou o půlnoci v jejich autě chtějí vyprávět  o počasí. nebo to nebylo o počasí?

To jsou arménští lidé. Arménští lidé tak jak jsem je poznala za první den.

Jerevan je město, které jsem po prvním dnu nepochopila.

A změní se to po třech měsících?

Město tak plné paradoxů, až paradoxně působí, že vše je v pořádku.

Krása snoubená s ošklivostí.