Arménie cestovatelská

Arménie je pro mě šustění holubích křídel v opuštěném studeném klášteru a praskání suchého lavaše uprostřed tržiště plného smíchu, klapání podpatků a cinkání peněz.                                          

Je pro mě stejně něžná jako doteky lidí v přeplněné horké mashrutce a stejně drsná jako zacuchaná hříva naloženého osla, který schází po kamenité stezce plné spadlých švestek.                  

Arménie má pro mě vůni čerstvé kávy, meruněk a sýru. Má vůni, na kterou nikdy nezapomenu.  Vůni, ze které mi slzí oči.

JEREVAN  (co ochutnat a co neminout v Jerevanu kromě muzeí, zpívající fontány, výhledu z Kaskád a skvělého chorovatz v restauraci Kavkaz?)

Jerevan je nádhernou ukázkou architektury chaosu plné romantiky poskládané z růžového tufu, rezavých vraků aut a bílých mashrutek, kam se ve špičce vejde 20 lidí místo 9.

Pro mě je městem plným paradoxů. Městem krásy snoubené s ošklivostí. Městem obzoru zakrytého arménským Araratem, jež není v Arménii, a společnosti rozdělené nůžkami na až moc přesné poloviny.  Je pro mě městem, kde jsem ani po třech měsících nepochopila rozdíl mezi tou červenou, na kterou pár aut stojí a tou červenou, na kterou většina za hlasitého troubení jede.

Nikdy nezapomenu na starou voňavou Rasíju na konečné trasy mashrutky 88, která je až po plechovou střechu plná čerstvého koření, sušeného ovoce, slaných ryb, hlasů a smíchu. Podobně jako vernisáž a tmavé podchody je to jedno z míst, kde se dá koupit všechno. Staré plechové hrnečky, čerstvé maso, nádherné keramika a obrazy, mňoukající koťata a spící štěnata, rezavé násady lopat a vzorky kyselin v lahvích Coca Coly.

Nikdy nebudu chtít odjet z Jerevanu bez toho, abych se ještě alespoň jednou projela jerevanskou dopravou. Miluju, jak mašutky čekají na zastávkách a vyjedou prostě až tehdy, když jsou plné. Miluju jízdy, kde si všichni vzájemně sedí na klínech a drží tašky. Kdy při cestě do kopce čekám, až nás řidič poprosí, ať všichni vystoupíme a jdeme tlačit.  Kdy mi řidiči při placení něžně drží ruku mnohem déle než je třeba. Kdy se na sebe všichni usmívají.

NEJKRÁSNĚJŠÍ STŘÍPKY Z CEST

Arménií stopem krážem aneb kde se projít pěšky a co a vidět při na cestě na sever a na jih

Arménské stopování je plné pohostinnosti, koňaku, smíchu, úžasného jídla a tradičního tance.

Po třech měsících stopování nevěřím nikomu, kdo tvrdí, že procestoval Kavkaz stopem. Není to možné. Každý můj pokus dostat se na jižní cíp Arménie, který začal zvednutým palcem u silnice, skončil prohlížením zaprášených rodinných alb v obalu z růžového plyše a tradičním tancem u stolu plného toho nejlepšího z arménské kuchyně a z arménské pohostinné povahy. U stolu plného smíchu, milé kavkazké ruštiny a dlouhých přípitků, kdy po několikáté lahvi domácího vína přestane být podstatné,jestli si přesně rozumíme nebo ne. Nikde jsem se necítila tak strašně doma jako v pletených ponožkách, s kvítky ve vlasech, které mi natrhaly děti, a s talířem neuvěřitelně dobrého arménského jídla.

STŘÍPKY Z CESTY NA JIH

Cesta na jih je v létě lemovaná melouny, rajčaty, broskvemi a vínem. Je lemovaná stády líných krav, splašených ovcí a divokých koní. Vede přes kouzelný Geghard, Khor Virap , Noravank, Tatev a Meghri. Uhýbá od komplikovaně zavřených hranic s Tureckem kolem ještě komplikovanějšího výhledu na Karabach, aby skončila u ostnatého plotu s Íránem. Trvá tři dny, vede kolem červených skal a spasených pastvin a je nádherně plná Arménských dálek. Téměř celou cestu je na obzoru doprovázená bolestně nearménským Araratem a bolestně chudými pastevci ovcí.

Nezapomenutelné jsou vlhké zdi nádherného Noravanku a Tatevu, které jsou zase tak prázdné, aby se dovnitř vešla všechna vůně dohořívajících svíček, ozvěny kapající vody a šeptotu motliteb. Stejně nezapomenutelný je výhled na Ararat přes dřevěnou stříšku Khor Virapu plnou obětních holubů, kteří v klecích zapomněli létat.

VÝHLEDY Z CESTY NA SEVER 

Cesta ke gruzínským hranicím kličkuje přes nekonečně rovné planiny a serpentiny plné pomalých kamionů.  Je plná vzdálených údolí, na jejichž dnech tečou malé řeky a arménsky modrého nebe, které se tady zdá mnohem výš. Nejkrásnější zastávky jsou v Dilijanském národním parku a u klášterů v okolí Alaverdi. Při cestě přes Sevanské jezero je nádhernou povinností udělat alespoň jednu fotku Sevanavanských klášterů.

Z Dilijanu se dá kolem Parc Lich a dál neprostupným lesem pěšky dojít až ke kouzelnému Goshavanku. Protože malá pěšinka není dobře značená, je potřeba se ptát pasáčků krav, kteří s mp3kou v uších ukazují cestu ke klášteru, tak že dají ruce nad hlavu a spojí špičky prstů, aby naznačili střechu. Asi po 4 hodinové túře a malém odpočinku u hromady sena s výhledem na Dilijanské hory a létající orly, se pak nečekaně otvírá pohled do údolí, ze kterého vystupuje fialovým vřesem a myšími kožíšky porostlá střecha Goshavanského kláštera. Vede k němu rozbitá ulička plná kamenů a spadlých jablek. Kolem běhají slepice, špinaví pastevečtí psi a houpavou chůzí schází staří Arménci na koních.  

V okolí Aleverdi se dá skrz pichlavé křoví po neviditelné pěšině dojít až k půvabně rozpadlému klášteru Svatého Grigora. Cesta, na kterou je lepší poprosit jako doprovod kohokoli z místních, je vyšlapaná od oslů naložených dřevem a vede asi 4 kilometry do prudkého kopce. Nečekanou odměnou je atmosféra rozlámaných křížů porostlých mechem a vůně dávno dohořelých svíček.                                                                                                                                                                 O něco známější, poměrně nenáročná, avšak podobně neviditelná cesta vede kolem divokých ostružin a stád koní od krásného Sanahinu k stejně krásnému Haghpatu.

Arménský střípek Kavkazu pro mě byl nejsilnější cestovatelskou drogou. Tak silnou, že se bojím, že mě brněnská odvykačka z lásky k němu nikdy nevyléčí.  Ještě teď když zavřu oči, vidím západ slunce jen kousek od zasněženého vrcholku Arraratu na obzoru první křesťanské země. Vidím opuštěný klášter uprostřed hor, ke kterému vedou rozbité schody plné růžových kvítků ze včerejší svatby. Slyším řehtání splašených divokých koní, klapání nohou arménských tanečníků a ozvěnu kapek vody, které dopadají na starý kamenný kříž..

Už nevěřím nikomu, kdo mi tvrdí, že PROCESTOVAL Kavkaz STOPEM. NEDÁ SE TO!

Už nevěřím nikomu, kdo mi tvrdí, že PROCESTOVAL Kavkaz STOPEM. 

NEDÁ SE TO! 

VŽDYCKY skončíme úplně někde jinde, než kam jsme původně chtěly. 

Vždycky se uprostřed noci probíráme v nějaké rodině, s "nějakým" domácím vínem/chachou, s nějakou arménskou/gruzínskou hudbou a tančíc tradiční tance někde na stole/uprostřed parketu.. 

Při cestě z Jerevanu do Ashtaraku se nám povedlo přejet hned několik měst (autobus bez tlumičů tak horce kodrcal,  vzduch tak příjemně smrděl plynem a cigaretami a před námi seděl tak hezký Arménec..), takže zpátky do Ashtaraku naivně stopujeme s pomyslnou cedulkou "Hovhannavank monastery". Tentokrát místního politika ve staré černé audině. 

„Holky, už jste jedly?“. Jsme až překvapené, protože to vypadá, jakoby ho naše kavkazky zkušené důrazné ano přesvědčilo..

„Tak já vás k tomu klášteru hodím.

Prvně se ale najíme“.

Koušu se do rtu a nevím, jestli se při jasné představě, jak to zase dopadne, smát nebo brečet.

Ani nevím, jak se zase ocitáme u stolu plného vína, masa, sýrů a koňaku. Plného smíchu, kavkazky komické ruštinya podobně komicky patetických přípitků. Vedle nás v zahradě pobíhají holčičky růžových šatech a kolem houpaček se ne příliš stabilně baví chlapi v trochu zmačkaných oblecích od Armaniho. Z okna sklepa zní hudba oslavy svatby.

Při šesté flašce vína se začíná stmívat a se zapadajícím sluncem mizí i naše naivní představa, že se někdy dostaneme k Hovhannavanku. Při dopité flašce koňaku se pomalu začínáme souhlasit s „návrhem“, že jdeme tančit. Po dvou měsících na Kavkaze už trochu tušíme, že bychom se stejně neubránily.

To že jsme si původně slíbili, že nás někdo v 22 odveze do Jerevanu si uvědomujeme na vyvýšeném podiu tanečního parketu, kde tančíme tradiční tance na hudbu „Pro československe děvušky“.

 „Ty ako muj brat a moja sestra, charašo?“ Charašo.

Jenom jsme zvědavá, kdo z vás nás hodí domů a v kolik to bude.  Ach jo..

Jsem zas až po krk zahalená do Kavkazu, zase tak plná chuti nikdy neodletět domů.

Mrzí mě, že začínám být stejně vkrádavě plná chuti se rozletět zpátky domů, do Podolí,..

Na dohl/stř/el od hranic s Íránem, Čečnou, Tureckem, Karabachem a Ruskem – aneb kdo dělá čáry kolem světů?

Cesta na jih Arménie je lemovaná melouny, rajčaty, broskvemi a vínem. Je lemovaná stády líných krav, splašených ovcí a divokých koní. Lemovaná žlutými horami a šedým horizontem.

Vede přes Khor Virap , Noravank, Tatev a Meghri. Uhýbá od komplikovaně zavřených hranic s Tureckem kolem ještě komplikovanějšího výhledu na Karabach, aby skončila u ostnatého plotu s Íránem. Trvá tři dny a je nádherně plná Arménských dálek.

Téměř celou dobu nás na obzoru doprovází tak bolestně nearménský Ararat a tak bolestně chudí arménští pastevci ovcí. Místy ne příliš „Ford Focus friendly cesta“ vede pod neprůhledným nebem kolem červených skal a spasených pastvin. Vede přes suchou popraskanou hlínu a přes nekonečné serpentiny plné pomalých kamionů.

 …

První noc v městě duchů. Jediné světlo je v provizorní umělecké galerii, kde si o půlnoci prohlížíme skici místního malíře a pijeme silnou arménskou kávu.

„Kolik stojí tohle plátno?“ „Tolik, kolik ti říká Tvoje srdce.“

V noci pijeme podobně silné arménské víno, abychom ráno měli stejně silnou chuť strávit celý den v hotelové posteli.  

…

Jedem tak moc na východ, že se bojím, že se zpátky na západ budu chtít vrátit druhou stranou.

Opilí staří Arméni s divokýma očima na koních pomalu přechází děravé silnice, aby převedli stáda ovcí a koz.

Na základech žlutého Noravanku uprostřed skal kvetou růžové a bílé kvítky. Vlhké zdi kostela jsou zase tak prázdné, aby se dovnitř vešla všechna vůně dohořívajících svíček, zvuků kapající vody a šustění křídel bílých holubů.

…

Západ slunce nad posledním kouskem Arraratu na obzoru, opuštěný kostel uprostřed hor, ke kterému vedou rozbité schody. Suché louky kolem jsou plné bodláků a vůně východu.

Budu odsud vůbec někdy chtít zpátky? Jakoby mě někdo držel za nohu a prosil, ať neodcházím. Ať neodcházím přesto –a nebo právě proto -  že odešli všichni. Jakoby mi Arménie ukazovala víc a víc jen proto, aby stokrát přeplatila celé Brno. Jako bych s každým západem slunce v těch nekonečně okrových horách viděla všechny oči divokých koní a psů, ovcí a jejich opilých pasáků, zmatených obětních holubů a jejich prodavačů a věděla, že nemůžu odejít.

…

Tatev je plný křížů, uvázaných kapesníků pro štěstí, špatných cest  a dobrého koňaku. Tak snadno ohromuje závratí z výšky hor i výšky stropu, že ohromení ze šílené lanovky, která k němu vede je k smíchu.

…

Na dostřel od nás je ostnatý drát íránské hranice. Za ploty z rezavých desek krademe medové fíky a nezralá granátová jablka. Kolem nás je spousta slepic a zvědavých pohledů.

Íránské hory mají stejnou barvu jako arménské. Na obou stranách silnice jsou suché bodláky a plané jabloně. Skrz oka ostnatého plotu je vidět malý minaret a rozpadlá strážní věž.

Staré zásobníky plynu jsou stejně rezavé jako hraniční plot.

Co se rozpadne dřív? A kdo dělá čáry kolem světů?

Znovu zrazuji Arménii a jako k tajné milence utíkám do Gruzínských hor.

Trek v nich je plný žlutých hromad sena, hadů, fialových bodláků a nekonečných obzorů. Na hranicích Čečny uprostřed ničeho stojí malá farma s bílou Nivou a solárním panelem. Doktor biologie a filologie balí velké tmavé listy tabáku do útržků novin. Na mol opilý 30 letý stařeček seká rezavou kosou vysokou trávu kolem plotu z ostnatého drátu. Stojedenáckrát odmítáme pozvání na vodku a novinové cigarety. Solární panel nefunguje a my uznale pokyvujeme hlavou nad plánem vybudovat botanickou zahradu plnou endemitech rostlin tady uprostřed hor, abychom se o několik hodin později smáli při zjištění, že pan doktor je hlavou místních pašeráků.

Z dálky zoufale řehtá divoký kůň přivázaný starým lanem za nohu a z hor duní vysoký vodopád.

Zatížení těžkou kocovinou a těžkými batohy se škrábem výš a výš jako bychom s každým dalším krokem chtěli vidět víc.. a dál.. a výš..

Každý kousek Kavkazu chutná jako jiná droga. U všech je touha zvyšovat dávky tak strašně silná, až se bojím, že zimní brněnská odvykačka z lásky ke Kavkazu nevyléčí.

Cestou z hor se u osla s punkovou ofinou rozbíháme a punkově padáme na štěrkovou cestu mezi ulámané kusy skály. Jsme předávkované krásou, láskou, chacapuri nebo domácí chachaou..? Nebo vším dohromady?

..

Druhý den ležíme na trávě zfetovaní krásou, opuštěností a historií. Maliny pod staletou strážní věží jsou divoce dobré a malé zmije v trávě až děsivě nebojácné. Vysoko nad námi se pase stádo ovcí a od řeky pod námi na nás štěkají pastevečtí psi. Z dálky doznívá ozvěna těžkého zvonu u pohraniční stráže. Skály jsou plné voňavých netřesků a chrp.

Balancujeme na vysokém hřebeni plném uvolněných kamenů, měkkého mechu a úlomků břidlice. Opření o zabláceného džípa Člověka v tísni obědváme domácí chacapuri . Nad námi létají dva orli.

Byla jsem vůbec někdy tak opile šťastná?

Střízlivíme cestou zpátky uprostřed úzkých suťových serpentin, když nám přestává jít motor. Sráz pod námi je dlouhý kilometry a cesta trvá hodiny. Není, kde zastavit, kde natankovat a není ani nikdo, kdo by pro nás mohl přijet.

…

Konečně zpátky do klidného Jerevanu. Řidič mašutky si povídá sám se sebou a každou chvíli se stejně  zuřivě jako nepochopitelně pere s volantem. S neuvěřitelnou přesností vystihuje momenty, kdy nic nevidí, aby mohl předjíždět. Ze starého rádia hrají taxikářské arménské hity. Na zakouřených stěnách je barevnými připínáčky připnutý obrázek panenky Marie, vybledlý Ježíš a turecká oka. Přes děravou cestu volným krokem přechází krávy, na nekonečných loukách se pasou ovce a na obzoru hoří seno. 

GRUZIÍ STOPEM KRÁŽEM

Gruzie je plná opilých řidičů kamionů, domácí vodky, Čechů  a vůně západu.

Je plná divokých koní a planých jablek. Je plná změn, plná nadšení a zklamání.

První dojmy z Tbilisi? Západní vyprázdněnost moderního metra. Nikeové kšiltovky, Lacoste košile, umělé nehty a stejně umělé úsměvy. Jakoby tohle bylo to, co se z arménie stane za 20 let. Ukázka tak oddané přizpůsobivosti a touhy se vymanit z Kavkazského zaklatí. Otevřená náruč vítající západ, která tak smutně ukazuje záda tomu, co Gruzii skutečně je. Jakoby to, co se v Arménii  s úctou a pýchou servíruje na prázdných špinavých rukou bylo tady schované hluboko v podobně prázdných kapsách.

Gruzie, Gruzie, jak strašně budeš mít těžké si mě získat.

KAZBEGI

Kazbegský kostel stejně jako Prométheus spoutaný zasněženými vrcholky hor plných suti. Z noční mlhy vystupujíí divocí koně, kteří se přišli napít k pramenu vody u starého křížku porostlého mechem . Jako u vytržení roztřeseně stojím u vlhké kamenité zdi plné malých zdobených křížků.  V kostele šustí kabáty zpívajících mnichů a voní rozteklý vosk tenkých měkkých svíček. Rozbitým oknem na střeše dopadají poslední zbytky světla na rozpraskané kamenné desky na podlaze. Začíná pomalu pršet.

Jako bych ani nebyla na zemi.

Znovu stejně tak kavkazsky nekonečné čekání na Godota v kamionu, který vozí kamení na cestu u ruských hranic.

V černém mercedesu s tmavými skly a měsíčním štěnětem pasteveckého psa opouštíme ruské hranice u Kazbegi, abychom se za několik hodin dostaly na dohled k hranicím s Tureckem.

Kavkaz je malý. A svět vlastně taky.

Další den ráno odjíždíme do hor s opilým řidičem kamionu, kterého jsme stoply uprostřed dálnice. Než se dostaneme do Borjomi, potkáváme další podobně opilé řidiče v podobně rozpadlých kamionech. Po tolika hodinách strávených vedle řadících pák začínám mít pocit, že bych Kavkazský kamion zvládla řídit. Až o hodně později se směju chvíli, kdy jsme přemýšlela, jestli zvládnu kamion řadící pákou zastavit, když nám řidič sebral mapu a rozhodl se nás odvézt do jiného města.

BORJOMI

Dokonale naplánované Borjomské dny se dokonale mění s každým člověkem, kterého náhodou potkáme. Souhrou náhod se tak ocitáme s policejním doprovodem v hvězdárně, uprostřed národního parku a u ohně s kytarou a gruzínskou tradiční hudbou. Až hodně k ránu stavíme stan hned vedle auta krajského ředitele policie a plánujeme trek v horách na další den.

Za pár hodin nás probudí zvonící stádo krav, které nám okusuje stan.

Po celém dni chození mezi obrovskými holými vrcholy hor a zelených luk plných krav a pasáčků s holemi se podobně neskutečnou souhrou náhod ocitáme na horské farmě uprostřed lesů plných medvědů a zatoulaných ovcí. Celou noc chodíme střílet do vzduchu ze staré pušky, přikládáme na  oheň, který ozařuje ohradu plnou býků a před dveře čas od času házíme petardy. Medvědi prý nechodí dva dny po sobě na to samé místo. Dnešní noc by tedy měl být klid.

Znovu hodně k ránu usínáme ve staré Ladě. Venku štěkají psi a bučí krávy. Studený vzduch je plný nespoutanosti a pokory.

Další den se podobnou souhrou náhod najednou uprostřed noci dostáváme do venkovského domu plného dětí, jídla, krav a domácího vína. Znovu až do rána připíjíme na Gruzii, na gruzínské jídlo a ženy, na krásné muže a zdravé děti, na přírodu a hory. Čím blíž ránu tím jsou přípitky delší, patetičtější a častěji postrádají smysl. Pozdě k ránu si pak steleme postel a usínáme hned vedle pokoje plného dětí, které šly spát chvíli před námi.

Po dvou hodinách spánku se rozrazí dveře a ráznou Gruzínštinou nás budí jedna z babiček v dlouhé sukni a pěti vrstvách vlněných svetrů.

Z kurníku na záchodě kdákají slepice, hliněná zem v kuchyni je čistě zametená a na dvorku se perou malí kluci.

Celé dopoledne se procházíme po voňavých kamenitých cestách, z dlaní jíme čokoládové kuličky a posloucháme vyprávění o nádherné Gruzii.

Malá vesnice je zase tak plná Kavkazu.  Plná spadlých švestek a nezralých jablek, plná oslů, slepic a špinavých ovcí. Plná okrových hor, žluté spálené trávy, černých bodláků a zakalených řek.

Kůň, kterého jsme si půjčili od souseda má sedlo z deky a igelitových pytlíků a uzdu z otrhaného lýkového provazu.  

Všechny kapsy máme plné červených kytek, ořechů, žlutých špendlíků a fíků, které nám trhají děti, které se k nám po cestě přidaly.

Na dlouhou chvíli zapomínám, že tohle je ta Gruzie, na které tak chci najít všechny její chyby jen proto, aby ani vzdáleně nezakryla krásu Arménie.

Na chvíli se zase cítím tak strašně na Kavkaze. Na Kavkaze plném té nejčistší lidskosti, pohostinnosti a přirozenosti.

Při cestě zpátky do Arménie potkáváme na Tbiliském autobusovém nádraží našeho učitele.

Kavkaz je ještě menší než se nám ještě nedávno zdál..

Po spoustě jídla a koňaku v Jerevanské hospodě se rozhodujeme vyrazit na týden na jih Arménie s ním.

Kavkaz je tak plný náhod jako je melounů podél cest z Jerevanu. Většina melounů je skvělá, ale člověk nikdy neví, který ochutná..

Jerevanské kouzlení před Operou

Rozpálený beton před operou je plný dětí, kol, popcornu a vrabců.  

Mezi lidmi kličkuje kluk s barevným papírovým drakem, kolem přijíždí prázdný kočárek, který odfouknl vítr. 

Vedle pomalu přechází babička s červenými a zelenými balónky.

Všechna místa na lavičkách kolem jsou plná lidí, kteří se nechtějí cítit sami.

Uprostřed bezradně stojí parta vojáků.

Šedivá večerní opera kouzlí barvami, které míchá se smíchem.

Do rytmu klapají podpatky.

                 

                                                   







                                               

Ale necítím se právě tady sama..?

Čtvrtý týden v Arménii

Jsou chvíle, kdy mě začínají bolet oči z nekonečné arménské krásy . 

Chvíle, kdy jakoby mě začínalo bolet za krkem z těch nekončících hor. 

Chvíle, kdy mi připadá, že nemám a ani nemůžu mít dost velké srdce pro všechny tady kolem..

Znovu balíme stan, spacák a lavaš a vydáváme se do Dilijanského národního parku. Do parku, který má ve znaku medvěda a v popisu vlky, hady a nádherné lesy a hory.

Ptáme se prvního řidiče, jak se dostaneme na nádraží, odkud jedou mašutky do Dilijanu. „Ja neznaju, ale sedajte děvušky“. Projíždíme celý Jerevan a u každé mašutky řidič zastavuje a přes cigaretu na rtech se ptá ostatních, jak se tam dostaneme.

Asi. Rozumíme jenom „nádraží“.

Plynnou angličtinou si s námi chce povídat mladá arménka, která sedí vedle nás na sedadle. Píšeme si už tisící telefonní číslo a e-mail. Chce nás doprovázet celé tři dny. Na chvíli jsem ráda, že máme stan jenom pro dva. Trochu mě to mrzí, ale jakoby moje srdce začínalo být až moc plné.

S kloboukem na hlavě vybavené děsivě nepodrobnou mapou se pouštíme do hor. Se smíchem se bráníme řidičům, kteří nás chtějí popovézt a ohromujeme je arménskou větou, že chceme jít pěšky.

Po cestě nás objímá a na tváře líbá pán, kterému jsme daly pár drobných. Za podobných pár drobných večeříme jehněčí steaky a grilovanou rybu.

Nad malým jezerem v horách hledáme místo na stan. Začíná strašlivě pršet a nám moknou všechny věci, které máme s sebou. Vadí nám to jenom chvíli.

Po ranním silném arménském kafi za 10 korun se pouštíme bahnitou stezkou do lesa. Za celé dopoledne se ztrácíme jen třikrát. Po třetí nám dojde, že všechny cesty v lese jsou značené stejnou barvou. Klub Českých turistů na vás. Ach jo.

Spíš obrovskou náhodou než rozumem se nakonec vymotáme z lesa a vycházíme na obrovskou louku plnou kobilek, vlaštovek a suchého sena.

Sedíme na pichlavé trávě opřené o těžké baťohy a pozorujme nebe.

Nad hlavou nám létají dva orli. 

Jsem zpoceně šťastná. Tak šťastná, že nevím, co psát.

Mezi kupkami sena potkáváme pasáčka krav. V gumovkách, s mp3kou v uších a kostkovanou košilí působí spíš jako komparzista ve filmu, který má přestávku před další klapkou.  Plynnou arménštinou nám popisuje, kudy máme jít. Podobně plynnými pohyby rukou a nohou nám ukazuje, kde má dům on a kde je klášter.

Když si dává ruce nad hlavu a spojuje špičky prstů, aby naznačil střechu, vypadá jako trpaslík. Jako neskutečně krásný trpaslík se stádem krav a telátek, který žužlá stéblo trávy uprostřed nekonečných hor a luk.

Přeju si mít obrovskou paměť, do které bych všechny jeho pohyby a grimasy dokázala uložit.

Po 4 hodinové tůře se nám konečně otvírá pohled do údolí. Domky rozeseté uprostřed lesa a malých pastvin. Střecha kláštera pod šedivou skálou porostlou fialovým vřesem a myšími kožíšky. Za starým náklaďákem hýká oslice s malým oslem a z dřevěného balkónu plného pověšených prostěradel a barevných triček nás zdraví starý pán.

Scházíme po rozbité uličce plné kamenů, bláta a spadlých švestek až na dno údolí ke Goshavanskému klášteru. Kolem běhají slepice a špinaví pastevečtí psí. Před námi pomalou houpavou chůzí jede pán na koni. Na každé straně sedla má dva velké plné plátěné pytle. Pere se ve mně touha pomalu jít ve stínu koně a kláštera a užívat si ten tak strašně neuvěřitelný pohled a úzkost, že se mi nepovede si tenhle obrázek přesně zapamatovat.

Po stranách mechového stropu kláštera jsou hnízda vlaštovek, které rozbitým mozaikovým oknem přilétají dovnitř.  Před vchodem prodává stará paní vlněné oslíky a křížky a granátová  jablka na řetízcích. Vedle na stole hrají Arménci karty.

Slunečník od Coca Coly je příliš daleko na to, aby byl od oslíků, vlaštovek a paní vidět.

Jsem ráda.

Stejně ráda jako, že k tomuhle klášteru nejezdí plné autobusy a není před ním restaurace s hranolkama a Red Bullem.

Tak strašně ráda, že hlavní cesta, která vede do vesnice je moc rozbitá na to, aby po ní přijížděli černé mercedesy. A tak ráda, že lesní cesta z druhé strany je dostatečně špatně značená a dlouhá na to, aby po ní chodily zástupy turistů.

Večer se vracíme od kláštera zpátky do hor, abychom našli místo na stan. Louka je plná voňavých fialových bodláků, uschlého vřesu, mravenců a malých žlutých kvítků.  Jíme dva dny zmačkaný lavaš a sušené maso, povídáme si s pasáčkem krav a sušíme promočené věci ze včerejší noci.  Zve nás na noc k sobě domů a nechápe, proč se nám líbí tady, na louce ze které nám pohled na celou vesnici, klášter a přivázaná telátka na zahradách zakrývá jen pár zkroucených uschlých stromů.

Ráno se nám cestou z vesnice povede stopnout pravděpodobně jediné auto, které tu za celý den jede. Starý arménec se na nás usmívá a mlčí. Krásně mlčí.

Z Dilijanu znovu stopujeme, abychom se dostaly kousek blíž dvěma rozpadlým klášterům nad městem. Za první svezení dostáváme ruské čokoládové bonbóny a za další mentolové žvýkačky.

Na tak strašně špatně značených lesních cestičkách objevíme oba kláštery vlastně omylem.  

Uprostřed mokrého lesa se krčí zřícenina z obrovských kamenů s vytesanými arménskými kříži, které jsou porostlé mechem a malými stromky .

Za rozpadlým vchodem nás skoro až k zemi srazí vzduch plný studené plísně, rozteklého vosku svíček a těžko popsatelné vůně. - Může takhle vonět Bůh..?  - Na zemi jsou velké kusy polámaných kamenů ze stěn a oltáře a voda, která sem kape z děravé střechy.  Malými okny svítí do tmavých rohů slunce a fouká teplý vítr.

Ke spoustě starých ohořelých svíček na zčernalém kříži u oltáře přidáváme 2 naše.  Mince za ně se nechávají hned vedle oltáře.

Na starých kamenných křížích venku se vyhřívají ještěrky.

Unavené sestupujeme do Dilijanu a nasedáme do zase tak horké a plné mašutky,která nás veze zpátky do Jerevanu.

Prosím, ať nezapomenu na hýkání osla a pána na koni na cestě ke klášteru.

Ať nezapomenu na kupky sena, špinavé psi, spadlé švestky mezi kameny a vlaštovky pod střechou kláštera. 

Na zvuk, který dělá kroužící orel a ozvěnu, kterou mají kapky vody, když dopadají na starý kamenný kříž.

Prosím, ať nezapomenu tvář pasáčka se stříškou z dlaní nad hlavou..

Třetí týden v Arménii

Třetí den nám neteče teplá voda a pomalu nám to přestává vadit.

Je čím dál větší horko (Ovívání vějířem v mašutce mi připomíná saunové rituály spojené s nárazy horkého vzduchu. Chybí mi jen pán v ručníku a ledová sprcha. ). Horko mi je taky ve chvílích monologu Arménského militantního nacionalisty, který měří sílu národa podle toho, jak dobře chlap spí po tom, co zabije „nepřítele“ v boji. 

„Arménští muži jsou dobří bojovníci, podívej se kolem, jakou mají divokost v očích. Až bude válka o Karabach, tak ji vyhrajeme. Ázerbajdžánci jsou srabi“.

Domů nás veze taxikář, který nám po cestě kupuje zmrzlinu, slunečnicová semínka a povídá si s námi o Praze a o tom, jak nám může pomoct. Stoletou Ladu zastavuje až na schodech a obřadně nám drží dveře. Jsem ráda, že aspoň po cestě můžu zapomenout na hovor o ruských vojácích, turecké hranici a evropské propagandě.

...

Sevan – město slepic, papírových pytlíků, hořících popelnic a vůně masa. Město, kam se polovina Arménie sjíždí na víkend. Plážičky plné špinavého písku a západní hudby, která je východně nahlas. Arménci sem jezdí grilovat, tančit a předvádět se na vodních skútrech. 

Z celé té východní hlasité pláže vystupují jedny z nejfotogeničtějších kostelů, které jsme zatím viděly. Turisti a Arménci v plavkách a s brýlemi ve vlasech hlasitě zaplňují – i bez lidí- malinké prostory uvnitř.

Čím víc lidí, hlasů a krátkých sukní, tím méně důvodů, proč se dovnitř cpát taky. Jakoby se všechno to, proč se tenhle kostel přes tisíc let tyčí nad Sevanem, rozpouštělo v rozpuštěných vlasech smějících se holek.

Čekám, než přijde dost lidí k mašutce, které se vrací do Jerevanu. Vlakové nádraží naproti nám má na střeše obrovskou vybledle rudou hvězdu. Pomalá horká mašutka nás uspává a my se snažíme zapomenout na tu malou skvrnku na kráse Arménie, která se nám na prudkém Sevanském slunci vpálila do kůže. S každým zhoupnutím v děravé silnici se obrovské skládky všude kolem Sevanu zmenšují. Všudypřítomné americky sytě červené slunečníky Coca Coly světlají, až mají téměř východně bledé barvy. A chlapy s divokýma černýma očima za volanty stejně černých mercedesů  s hlasitou hudbou se vzdalují za obzorem.  Jsme rády, že jsme místo na hledání stanu uprostřed smetiště vzdaly.

Víkend improvizace doplňujeme plánem jet na celý den tam, kam pojede první mašutka na autobusovém nádraží. Nějak domů se tady vždycky dostaneme.

Na místo do mašrutky nasedáme do Lady, která je stejně stará jako dědeček pána, který sedí za volantem. Byl první, kdo nám trochu rozuměl.
„Pa germansky znajete, děvušky? Da, tak chadite se mnou.“  Takže dneska Ararat.

Bavíme se o dcerách, o pivu, o Praze. Pán vytahuje z pod sedačky domácí koňak v lahvi od Spritu. Po cestě prodáváme domácí vodku a slivovici v lahvích od kefíru. „Děvušky, čekajte.“ Dostáváme zmrzlinu a čekáme, až se kufr flašek téměř vyprázdní. Smějeme se a synchronně okusujeme smetanový kornout „SSSR“.

„Aračin, najest, pak ja i moje děvěčka pojdu s vami na Khor Virap“.

Prohlížíme si zahradu, vinice a staré album fotek v zaprášeném růžovém obalu z plyše. Jíme meruňky sušené na slunci, učíme se říkat jména stromů, a když pak v papučkách sedíme na zaprášené pohovce v kuchyni, dochází mi, jak strašně jsme si blízcí.

Hostina jako pro nejvážnější návštěvu, rusko-česko-arménský smích při přípitcích domácí meruňkovice, samozřejmé přídavky všech chodů a arménská káva s arménskými bonbóny.

   
     Kchor Virap, polovina Araratu a vypuštění bílí holubi, kteří v klecích  
     zapomněli létat.
                                                   

Zase tak krásný kostel jako včera. 

Století starým dalekohledem pozorujeme tureckou hranici a ruské hlídky všude kolem ostnatých drátů. Společně zapalujeme svíčky a kloníme hlavu před oltářem.

Všichni dohromady se fotíme na každém kamenu z trosek původního města, abychom doma zjistily, že všechny fotky jsou rozmazané. Na ruinách původního Artašatu starého tisíce let si necháváme vyprávět o křesťanství a genocidě. Všude kolem hoří tráva.

Další hostina, v dalším cizím domě s dalšími cizími lidmi. Přestává být podstatné, jestli rozumíme nebo ne.

Jsme zase v papučkách, u stolu nad teplou kukuřicí. Plánujeme, kam společně pojedeme příští víkend a bojíme se chvíle, kdy se budem muset zvednout a jet zpátky. Jako bych sem patřila mnohem víc než kamkoli jinam. Na nádraží se pevně objímáme a máme v očích slzy
.

Zvedá se vítr a nad Jerevanem svítí blesky. Končí den, za který jsme poznaly z arménské kultury nekonečněkrát víc než za celé tři týdny. Nevím, jestli se k jiné kultuře dá přičichnout tak strašně intenzivně za jeden den.

ARMÉNIE MÁ PRO MĚ VŮNI MERUNĚK, POTU, HISTORIE A NEKONEČNÉ POHOSTINNOSTI A LASKAVOSTI. 

MÁ VŮNI, NA KTEROU NIKDY NEZAPOMENU.

VŮNI, ZE KTERÉ MI SLZÍ OČI.