Cesta na jih Arménie je lemovaná melouny, rajčaty, broskvemi a vínem. Je lemovaná stády líných krav, splašených ovcí a divokých koní. Lemovaná žlutými horami a šedým horizontem.
Vede přes Khor Virap , Noravank, Tatev a Meghri. Uhýbá od komplikovaně zavřených hranic s Tureckem kolem ještě komplikovanějšího výhledu na Karabach, aby skončila u ostnatého plotu s Íránem. Trvá tři dny a je nádherně plná Arménských dálek.
První noc v městě duchů. Jediné světlo je v provizorní umělecké galerii, kde si o půlnoci prohlížíme skici místního malíře a pijeme silnou arménskou kávu.
„Kolik stojí tohle plátno?“ „Tolik, kolik ti říká Tvoje srdce.“
V noci pijeme podobně silné arménské víno, abychom ráno měli stejně silnou chuť strávit celý den v hotelové posteli.
…
Jedem tak moc na východ, že se bojím, že se zpátky na západ budu chtít vrátit druhou stranou.
Opilí staří Arméni s divokýma očima na koních pomalu přechází děravé silnice, aby převedli stáda ovcí a koz.
Na základech žlutého Noravanku uprostřed skal kvetou růžové a bílé kvítky. Vlhké zdi kostela jsou zase tak prázdné, aby se dovnitř vešla všechna vůně dohořívajících svíček, zvuků kapající vody a šustění křídel bílých holubů. 
…
Západ slunce nad posledním kouskem Arraratu na obzoru, opuštěný kostel uprostřed hor, ke kterému vedou rozbité schody. Suché louky kolem jsou plné bodláků a vůně východu.
Budu odsud vůbec někdy chtít zpátky? Jakoby mě někdo držel za nohu a prosil, ať neodcházím. Ať neodcházím přesto –a nebo právě proto - že odešli všichni. Jakoby mi Arménie ukazovala víc a víc jen proto, aby stokrát přeplatila celé Brno. Jako bych s každým západem slunce v těch nekonečně okrových horách viděla všechny oči divokých koní a psů, ovcí a jejich opilých pasáků, zmatených obětních holubů a jejich prodavačů a věděla, že nemůžu odejít.
…
Tatev je plný křížů, uvázaných kapesníků pro štěstí, špatných cest a dobrého koňaku. Tak snadno ohromuje závratí z výšky hor i výšky stropu, že ohromení ze šílené lanovky, která k němu vede je k smíchu.
…
Na dostřel od nás je ostnatý drát íránské hranice. Za ploty z rezavých desek krademe medové fíky a nezralá granátová jablka. Kolem nás je spousta slepic a zvědavých pohledů.
Íránské hory mají stejnou barvu jako arménské. Na obou stranách silnice jsou suché bodláky a plané jabloně. Skrz oka ostnatého plotu je vidět malý minaret a rozpadlá strážní věž.
Staré zásobníky plynu jsou stejně rezavé jako hraniční plot.
Co se rozpadne dřív? A kdo dělá čáry kolem světů?
Znovu zrazuji Arménii a jako k tajné milence utíkám do Gruzínských hor.
Trek v nich je plný žlutých hromad sena, hadů, fialových bodláků a nekonečných obzorů. Na hranicích Čečny uprostřed ničeho stojí malá farma s bílou Nivou a solárním panelem. Doktor biologie a filologie balí velké tmavé listy tabáku do útržků novin. Na mol opilý 30 letý stařeček seká rezavou kosou vysokou trávu kolem plotu z ostnatého drátu. Stojedenáckrát odmítáme pozvání na vodku a novinové cigarety. Solární panel nefunguje a my uznale pokyvujeme hlavou nad plánem vybudovat botanickou zahradu plnou endemitech rostlin tady uprostřed hor, abychom se o několik hodin později smáli při zjištění, že pan doktor je hlavou místních pašeráků.
Z dálky zoufale řehtá divoký kůň přivázaný starým lanem za nohu a z hor duní vysoký vodopád.
Zatížení těžkou kocovinou a těžkými batohy se škrábem výš a výš jako bychom s každým dalším krokem chtěli vidět víc.. a dál.. a výš..
Každý kousek Kavkazu chutná jako jiná droga. U všech je touha zvyšovat dávky tak strašně silná, až se bojím, že zimní brněnská odvykačka z lásky ke Kavkazu nevyléčí.
Cestou z hor se u osla s punkovou ofinou rozbíháme a punkově padáme na štěrkovou cestu mezi ulámané kusy skály. Jsme předávkované krásou, láskou, chacapuri nebo domácí chachaou..? Nebo vším dohromady?
..
Druhý den ležíme na trávě zfetovaní krásou, opuštěností a historií. Maliny pod staletou strážní věží jsou divoce dobré a malé zmije v trávě až děsivě nebojácné. Vysoko nad námi se pase stádo ovcí a od řeky pod námi na nás štěkají pastevečtí psi. Z dálky doznívá ozvěna těžkého zvonu u pohraniční stráže. Skály jsou plné voňavých netřesků a chrp.
Balancujeme na vysokém hřebeni plném uvolněných kamenů, měkkého mechu a úlomků břidlice. Opření o zabláceného džípa Člověka v tísni obědváme domácí chacapuri . Nad námi létají dva orli.
Byla jsem vůbec někdy tak opile šťastná?
Střízlivíme cestou zpátky uprostřed úzkých suťových serpentin, když nám přestává jít motor. Sráz pod námi je dlouhý kilometry a cesta trvá hodiny. Není, kde zastavit, kde natankovat a není ani nikdo, kdo by pro nás mohl přijet.
…
Konečně zpátky do klidného Jerevanu. Řidič mašutky si povídá sám se sebou a každou chvíli se stejně zuřivě jako nepochopitelně pere s volantem. S neuvěřitelnou přesností vystihuje momenty, kdy nic nevidí, aby mohl předjíždět. Ze starého rádia hrají taxikářské arménské hity. Na zakouřených stěnách je barevnými připínáčky připnutý obrázek panenky Marie, vybledlý Ježíš a turecká oka. Přes děravou cestu volným krokem přechází krávy, na nekonečných loukách se pasou ovce a na obzoru hoří seno.
Žádné komentáře:
Okomentovat