První týden v Arménii

2nd day

1 noc na slamníku (jak jsme naše spaní něžně pojmenovaly) tvořeném z deky plné peří položené na staré skříni, 30°C, 8 hodin.  Teda bez časového posunu, tělo jsme ještě nestačily přeřídit. Takže v 11.

Nevím, jestli jsme už tak zcestovalé nebo jestli je Jerevan tak malý, jednoduchý a logický,  ale při procházce centrem jsme se ani jednou neztratily.

Náš první velký rozhovor. V ruštině. Na to že neznaju pa rusky jsem rozumněla všechno. Možná proto, že slova pro stěžování na prezidenta, nezaměstnanost a prosbu o peníze jsou ve všech řečech podobná.

Jerevan má nádherné barvy. Při další z nočních procházek zjišťujeme, jak blízko jsme Východu. Přesně takhle jsem si představovala barvy Libanonu a Sýrie. Jakoby se nám plnilo hned 10 cestovatelských snů najednou.

Noční focení úplňku za naším plechovým plotem v růžové noční košili muselo trochu vyděsit naše sousedy. I když těžko říct, v čem spí ve 30 stupních oni. Nevím toho o nich hodně..

Jsou 3 měsíce dost  na poznání národa, jehož většina žije v diaspoře někde jinde než tady.. ?

3rd

Střídavý proud v pravém slova smyslu. Střídá se proud silný a proud žádný – přesně podle toho, jak kdo v koupelně pouští silně vodu. My už jsme si na střídavé zhasínání světla zvykly, uvidíme, jak dlouho to bude trvat našim notebookům.

Nádherné kostely s ve městě Echmiadzin.  Skládky se očividně nevyhýbají ani těm nejposvátnějším místům. Zvykly jsme si.

V těch malých, něžně zdobených kostelech je mi Bůh tak nějak blíž. Vždycky jsem si myslela, že  víra se nedá měřit počtem zlatě zdobených svícnů. Jsem ráda, že to ví i Arménci.

Jsem ráda, že alespoň kostely nejsou podobné těm ruským. Po takovém množství azbuky všude kolem jsem se začínala bát, že jsem se vrátily o 20 dozadu.

První jízda jerevanským taxi. Za 15,- korun. Na cestě, za kterou bychom v Čechách daly alespoň 500,-. 

První setkání s arménskou hudbou, která nám – alespoň v horké rezavé ladě - zní nesmírně východně. Ptáme se na jméno, abychom si pár podobných mohly západně stáhnout z internetu.

Víme  jméno pána, který přinesl arméncům abecedu. A je to první arménec, kterého ze srdce nenávidím – přesto že jsem v abecedě došla zatím jenom k E – k tomu 2. ).

Začínáme toho o Arméncích vědět více. Možná začínáme chápat, proč se tu ženy snaží vypadat tak krásně a vyzývavě. Provokovat svým zjevem je možná jedna z nejsilnějších svobod a výsad proti mužům. Jakoby naplno chtěly využít jednoho z mála práv, které tu mají.  

Začínáme přemýšlet o malé ženské revoluci. Způsobily bychom velký třesk ve společnosti, kdybychom si sedly v mašutce na přední sedadla, kde zásadně sedí jen muži, kdežto ženy se napůl ve stoje tísní v zadní části?

Stále jsem nepochopila rozdíl mezi tou červenou, na kterou pár aut stojí a tou červenou, na kterou většina za hlasitého troubení jede. Stejně tak nerozumím těm tajným znamením řidičům při přechodu čtyř – podle situace až osmi proudé silnice , které jim dávají přecházející maminky s kočárkem. My jsme takhle suverénně vykročily do silnice dvakrát a z toho nás dvakrát malém přejelo asi 10 aut naráz.

První hodina arménštiny. 3 hodiny strávily vyslovováním 4 různých e a 3 různých dž.

Za tu dobu jsem mezi nimi nedokázala odhalit rozdíl. Nejsem si navíc jistá, že tenhle rozdíl poznám po 3 měsících.

Je mi tu dobře. Tak dobře, že se už po 3 dnech začínám bát nejenom, že se mi nebude chtít zpátky do Brna, ale že se sem jednou vrátím..

4th

Jerevan je město, kde v létě prší minimálně. Prý. Dneska v noci byla pěkná bouřka. Pěkná tedy alespoň zpoza okna a do té doby, než jsem si uvědomila, že mi venku visí jediné moje letní kalhoty, které jsem si přivezla (zbytek tašky byl plný stanu a spacáku). Jestli je to druhý a pravděpodobně jediný déšť za 3 měsíce, které to budem, tak teda potěšpánbú.

Přestože celou noc lilo, země je zas rozpraskaná a zase už od 10 hodin je přes 30°. Naivita mě začíná opouštět a dochází mi, že si opravdu budu muset zvyknout. 

Začínám velmi intenzivně chápat pocit pštrosa, který si s hlavou v písku myslí, že je neviditelný. Taky se mi po pár dnech zdá, že jsem plně zapadla do ruchu ulic. Nesmím se ale podívat do očí všech kolemjdoucích chlapů.

Takže ani barvení vlasů na hnědo nepomohlo. Člověk asi nemůže splynout do místní kultury po té, co se velmi sebevědomě naučí říkat dobrý den a děkuji a obarví si hlavu. Nevím, proč si to stále myslím.

První kafe na schodech do prvního patra.  První kafe vůbec za poslední týden. Už jsem se odhodlala používat místní vypálené zásuvky, kam se rozteklé konce spotřebičů jen lehce přikládají. Varná konev ještě jde, ale vařič je po domácku vyrobený z cihly a dvou spirálek. Tedy pokud se pojem spirálka používal před sto lety. Navíc jsem se přestala bát pít z těch černých hrnků. Zjistila jsem, že špína je tak zašlá, že už se z ní nic uvolňovat nemůže.

Stále nemáme internet a zjišťuji, že mi nic z kategorie facebook, e-mail, is.muni, řešení bakalářky, idnes a super.cz nechybí. Nevím, jestli je to úplně dobře. Ne že bych si nedovedla představit tady žít na pořád. Na schodech s plechákem kafe, výhledem na Jerevan a na krávy je mi dobře i bez titulu..

První nákup v arménštině. 3 rajčata a dvě okurky. Jiná čísla zatím neumím a i když se nám rajčata asi zkazí, chtěla jsme prodavači ukázat, co všechno umím. Byl štastněj. A já taky. Jak málo stačí proto, abychom se tu spřátelily. 

P.S.Okurka se řekne vargun.

Snad si s varungem vystačíme i na dalších cestách..

Po lavaši prý nepřiberu.  Rozhoduju se od zítra kupovat dvojnásobně velké balení. Na obsah tuku v domácím sýru se radši neptám. Nemusím vědět všechno.

První pořádný rozhovor s naší spolubydlící. O něčem jiném než o tom, že teče voda ze záchodu. První chvíle, kdy si uvědomuju, že to celé má smysl. Že tu nejsme jen proto, abychom zadarmo mohly procestovat Arménii. Že tu jsme proto, aby aspoň pár lidí vidělo, že ne všude normální dát celý plat za nájem jednopokojového bytu. Že ne všude je normální nedostávat žádné peníze od státu a zaplatit za krabičku léků 1/5 měsíčního platu. Že ne všude všichni mladí chlapi musí odejít z vesnice, aby měli z čeho žít. Ve vesnicích v Evropě občas nějací mladí jsou. „Really?“. Má to smysl. I tenhle jeden rozhor dal smysl celým třem měsícům.

Dvě cigarety na schodech s výhledem na růžové město. Cimrman. Musím něčím rozbít depku.

P.S. arménská slovíčka na zítřejší hodinu neumím. (a pravděpodobně ani umět nebudu)

P.P.S. Stále jsem se nenaučila, jak se arménsky řekne monitor. Horší však je, že stále nevidím smysl v tom, proč se tohle slovo učit.

Apropos – je to ekran.

5th

Těla stále nepřeřízena na časový posun. Vstávání je peklo. Ve 35°C navíc tahle věta dostává zcela nový význam.

  

Začínám se učit použitelnější slovíčka. Chudý a bohatý.

Poté, co jsme dneska dostaly peníze na příští měsíc jsme se během 5 minut dostaly z první skupiny do skupiny druhé. Harus - bohatý.

Jako dobrovolníci máme o něco víc než je průměrný plat v Arménii. Průměrný plat je 6x nižší než v Čechách. Potraviny jsou velmi podobně drahé. Navíc nemusíme platit nájem.

Nevím, co s těmi penězi budeme dělat..

Jerevan má dnes jiné barvy. Je žlutý a modrý.

Na schodech do prvního patra s výhledem na růžové město  začínám mít vysezený důlek. Náš soused už po čtvrté vynesl ze stodoly velkou tyč otočil ji a zašel zpátky. Před dvorkem u silnice se objevil nový vrak.

Volné chvíle trávím opravováním záchodu. Moje práce je čím dál tím víc profesionální. Oblepování kapajících kohoutků izolepou bych mohla vyučovat. Jako bonus k (ne)proplaceným hodinám stráveným v kleče ve vodě na záchodě, trubky frajersky obmotávám provázkem. Žádné jiné toaletní nářadí tu nemáme. 

Kape to furt stejně. Navíc z víc míst. Ale je to hezky oblepené.

Všichni se o nás strachují, že je se nám tu s tekoucím záchodem nemůže líbit. Ať si zažili jenom Evropany, kteří ze všeho nejvíc k životu otřebují splachovací záchod.

Další lekce arménštiny. Už umím časovat slovesa. Vymýšlím věty, kterými ohromím prodavačku. Asi si zkusím v potravinách koupit monitor. 4 monitory!

První večer v centru jerevanu. Poprvé vidím zpívající fontánu. Nádhera je nekonečná. Další moment, který mi bude jerevan i za 50 let připomínat. Prší na nás spousta vody, bavíme se o Krabachu. Diplomaticky mlčím a vymýšlím, kam se půjdu podívat v dalších dnech. Plánů mám alespoň tři měsíce.

Všechny doprovodné písničky k  fontáně jsou o Jerevanu. Začínám rozumět některým arménským slovům. Třeba Jerevan.

První večer s 2 arménskýma chlapama. Je normální se bavit s ženskou bez toho, aby spolu žili. Po jednom dnu si odtáhnout ženskou  domů, aby vařila,  se dělo před dvě stě lety.

Kde je pravda..? Asi uprostřed.  Jako vždy. Jen to s tím Karabachem jim pořád nějak nevěřím. A propos – východnímu Turecku se tu říká západní Arménie. Tahle věta všem těm historkám o politice na objektivitě nepřidává.

Arménští muži jsou krásní gentelmanští. Slovo „krásný“ existuje proto, aby se dalo říkat ženám. Chlap je na světě vlastně jen proto, aby pro svou ženu udělal cokoli bude potřebovat.

„Můžete mi zavolat ve 3 v noci, když budete mít problém“.

Věřím, že to myslí vážně.

Bohužel.

V taxiku zpět nás neokradli a dokonce poznali, že jsme někde od Polska. „A, Čechoslovakia!“. Ztrácím i poslední obavy z arménců a nočního jerevanu.

Začínám to tu milovat.

Prosím, ať mě to za 3 měsíce pustí.