Druhý týden v Arménii

Po delší době zase kontakty se světem. Povodně v Čechách, nehoda autobusu v Chorvatsku, Bartošová v Itálii. Tak Bartošová mi zrovna nechyběla.

Promýšlíme výlet do Gruzie a do Íránu. Potřebovaly bychom tu být aspoň rok, abychom stihly všechno, co jsme naplánovaly.

Uvažujeme o tom, že tady budeme rok.

Velká arménská krize. V základní konverzaci si místo dotazu -jak se máš- umíme tak akorát koupit dva monitory.

V noci se přemáháme a poctivě přepisujeme slovíčka. Kanit are kan es? – Jak se máš?

Naštěstí máme pauzy, když Tatevik pouští vodu. Vždycky zhasne světlo.

Do teď nechápu, jak mohou být vodovodní trubky spojené s rozvody elektřiny. Jsem zvědavá, jestli se tomu po třech měsících přestaneme smát. Asi ne.

V Brně mi to bude chybět.

Začínám nám tu být zima. Kde je našich oblíbených 35°? V  Čechách v říjnu zmrznu.

Znovu posloucháme jerevanské rádio. Jsme čím dál úspěšnější v zachytávání slovíček.

Dnes jsme dvakrát rozumněli Jerevan a jednou 12. Možná to ale přesně 12 nebylo.

Jsme také úspěšnější ve čtení arménských nápisů. Asi hodinu luštíme nápis mléko. Rozluštíme ho jenom proto, že je to pod tím rusky a před chvílí jsme to pily.

Je to depka. Naučíme se tu řeč někdy?

Na schodech přemýšlíme o Karabachu, o genocidě. Přemýšlíme, kde leží pravda. Potřebovaly bychom navštívit muzeum genocidy v Jerevanu a potřebovaly bychom, aby existovalo muzeum „lhaní o genocidě“ v Turecku. Pravda by měla být asi někde mezi.

Jak se mám tvářit, až mi budou tvrdit, že Karabach je jejich? kdybych aspoň tolik nechápala, proč si to myslí. Kdybych aspoň včera neviděla oficiální mapu Arménie s připojeným Karabachem. Kdyby Arménii přes rameno nepřikyvovalo Rusko.

Zase tak hloupě silný Rusko na tak hloupym místě. Hloupej konflikt o kus lesa na cizím území.  Bojůvky Krakonoše a Trauntenberkem byla sranda. S kalašnikovama to trochu sranda být přestává.

Je zvláštní, že čím víc je zataženo, tím krásnější máme výhled  na okolní hory. Škoda, že v noci nebudu myslet na úpatí hor při západu slunce, ale na Karabach.

Velká diskuze o národu, o národní cítění, o hrdosti. Po tom, co jsme viděli asi sto soch národních hrdinů, spisovatelů, dramatiků a básníků přemýšlíme, kde je aspoň jedna taková socha v Brně. Uvažuju nad tím, co bych o Česku zvládla říct  se stejným zapálením jako vykládají Arménci o historii Arménie nám.

Je to škoda?

7th

Obrovské tržiště plné vůně kávy, sýru, meruněk, masa a máty. Čekám na klasické turecké obtěžování, pokřikování a podbízení se.  Po pár minutách mi dojde, že tady nikoho extra nezajímáme. Za půl kila medu chci prodavačce nechat asi 5 korun navíc. Aby nemusela hledat drobné na vrácení. Možná abych si mohla odškrtnout řádek „alespoň malou konkrétní pomoc“. S úsměvem jsou mi všechny mince do jedné nastrkány zpět do peněženky.

Jakoby Arménci svoji chudobu  nesli s hrdostí.

Jakoby by byly mnohem důležitější věci.

Dochází mi, že jsem tu za celý týden neviděla nikoho se hádat ani křičet do telefonu. Začínám si víc všímat lidí - které se stále stydím fotit -.

Čím víc člověk cestuje, tím víc si uvědomuje, že s foťákem na nose degraduje místní lidi na zvířátka v zoo.

Jakoby mi každá další cesta zůstávala mnohem víc v srdci než na fotkách.

Vousatí taxikáři, kteří leští kapotu svojí stoleté Lady s takovou láskou jako by hladili právě vypálenýou arménskou brandy. Tiché zapalování svíček v kostele a stejně tak tiché modlitby. Divocí psi, kteří tahají odpadky z popelnic a v igelitových pytlících si je odnášejí do vraků aut, které jsou hluboko zapadnuté do země na spáleništích mezi paneláky. Ženy, které si nikdy nesednou na přední místa v mašutce, protože tam sedávají chlapi. Všude milé úsměvy a milé dívání do výstřihů.

Otevření lidé, kteří nechápou, proč jsme jeli zrovna sem.

Dá se tohle vůbec fotit?

Další sílená hodina arménštiny. Podle obdivných pokyvování nad naší teatrální konverzací v obchodě  jsme pravděpodobně  jediné z dobrovolníků, kdo se učí. Jakoby ostatním nepřišlo, že i kdybychom tu byly týden, tak to má smysl.  I když už jsem varungů přejezená, každý den se těším, jak je půjdu koupit k našemu skorosousedovi. Jak ho ohromím stále se rozšiřující slovní zásobou. Miluju jeho smích.

A to jsem mu ještě neřekla nic o monitorech.

Začínáme být trochu unavené. Jakobychom za jeden týden  toho prožily tolik jako za poslední měsíc.

Nikde jinde jsem se necítila tak doma. Čím to je?

Jen z nostalgie si nechávám na počítači český čas. 10 hodin. V Jerevanu 1 v noci.

Jakoby tu však čas běžel mnohem rychleji. Jak je možné, že už jsme tu týden?

8th , 9th

Druhé Jerevanské taxi. Náš pravděpodobně ne příliš přesný překlad pojmu „autobusové nádraží“ je asi pochopitelný, protože řidič kývá hlavou. Těžko říct, kam dojedeme.

„Máš krásné oči“.

Arménie je zatím jediná země, kde se po téhle větě nezačínám bát. „Merci. A jak se máte vy?“.

Poprvé vidíme, že Arménie není jen Jerevan. Mašutkou míříme asi 150 km na východ do druhého největšího arménského města - Giumri.

Je to ta stejná mašutka, která jezdí po Jerevanu. Ten stejný předělaný tranzit, který uveze až 20 lidí,

většinou nemá otevírací okna a trasu plánuje podle přání cestujících, kterým zastavuje na přání před jejich domem.  

Po několika kilometrech do kopce zjišťujeme, že má i ten stejný motor. Čekám, kdy nás řidič poprosí, ať všichni vystoupíme a jdeme tlačit. Zastavujeme se na konci Jerevanu u obchodu, kam si jde řidič 
vyzvednou svačinu. Nijak nepospíchá. A my vlastně taky ne.

Viděla jsem spoustu fotek náhorních plošin, ale nic se ani vzdáleně nepřibližovalo tomu, co jsem viděla z okna. Nekonečně rovné planiny, obrovská stáda krav a ovcí, které žene pasáček. Obrovsky vzdálená dna údolí, kde tečou malé řeky. Suchá hnědočervená zem, arménsky modré nebe, které se tady zdá mnohem výš.

                                    Jako by tady pro všechny bylo mnohem obtížněji dosahnutelné..

                                                            Stejně jako spousta věcí..

Na dvouproudé silnici jedou až 4 auta vedle sebe. Uprostřed jednou staré lady až po střechu naložené melouny a rýží. Ty jedou do kopců na 3 asi 20 kilometrů v hodině. Na krajích jedeme my. Přes řvoucí motor se neslyšíme a jsou chvíle, kdy bychom mnohem rychleji šly pěšky. Sem tam nás předejede černý mercedes.  Stejně jako v Jerevanu nejdřív předjíždějící řidič slušně zatroubí.

Konečně alespoň na krátkou chvíli vidíme –the real life- v Arménii. Schválně míjíme ty nejširší rádoby západní ulice ve městě a vstupujme do menších a špinavějších postranních uliček. Domky jsou menší a rozpadlejší a děti zvědavější a drzejší. Tohle je Arménie. Chudoba, která prosakuje z každého rohu zchátralých domů, z každého plotu postaveného z rezavých plechových desek, z každé babičky v šátku, která nás podezíravě pozoruje z prahu.

Na ulici se tady dá koupit všechno. Rezavé násady lopat a vrtáky, motorový olej v lahvích od Coca Coly, nové ledničky,  svazky petžele, kolíčky na prádlo, malé i velké trubky i živí krabi. Kolem ne zrovna čerstvě nasekaných kusů masa poletují hejna much. Trochu se ve mně vzbouzí západní opatrnost. Mrzí mě to.

Mrzí mě, že mi nevoní sušené solené ryby, že nevím, jak se řekne „namelte mi prosím půl kila kávy“, že nemám odvahu si koupit kus sýra, který se na ulici na slunci zraje alespoň třetí den.

Mrzí mě, že všude jinde než v Čechách vždycky budu cizinec, na kterého se dívá polovina ulice.

Bohoslužba. Krásní bílí holuby, se kterými několik rodin obchází kostel 3x kolem do kola.

Až příliš z blízka vidíme, jak jim na konci třetího kola utrhnou hlavu a teplou krví si kreslí křížky na ruce. Divoké hubené kočky si odnášejí holubí hlavy, které se válí před schody do kostela.

Jsou tradice, které asi nikdy nepochopím.

Vracíme se zpátky domů. Do Jerevanu.

Jakoby v arménském kaleidoskopu bylo mnohem víc druhů krásy, které se dají složit dohromady. Střípky obrovských zasněžených hor a nekonečně rovných náhorních plošin plných stád krav a ovcí a jejich pasáčků. Střípky umělých nových ulic a zapadlých uliček městských slumů plných dětí, psů a vraků aut. Střípky hlasitého arménského rapu a rusky nahého popu, který zní z každého mercedesu. Rachot střžených zdí starých kostelů a skřípění železa a betonu při stavbách nové a lepší Arménie.

Mnohem silněji si tady uvědomuju, že bohatství není jen jedno.

Dálkový autobus nám zastavuje na přání před prahem domu.

Jsem zklamaná, že během té jedné noci, co jsme tu nebyly, se samy spravily trubky od záchoda. Těšila jsem se na zalepování.

Večer přestal fungovat malý ohřívač na teplou vodu. Aspoň něco.

I když jsem celkem ráda, že tu nejsme až do zimy. V -25° by možná ledová voda byla moc osvěžující i pro mě.